Zasloužená odměna

Joseph Haltrich

yl jednou jeden muž a ten měl tři syny. Ti dva starší byli líní a k tomu pyšní a pánovití a srdce měli temná jako nejčernější noc; ten nejmladší byl věrný a pilný, k tomu ještě skromný, trpělivý a zbožný, ale protože byl malý a slaboučký, zůstával ponejvíce doma a jeho bratři mu posměšně říkali Popeláček, dokonce i otec a matka ho neměli tak rádi jako ty druhé dva. Jednoho dne řekl nejstarší syn: „Otče, chci jít do světa, abych si tam vydobyl poklady a slávu!“ „To není dobrý nápad, synku,“ řekl otec: „ve světě to neznáš a můžeš si lehce místo pokladů a slávy vysloužit škodu a ostudu!“ Ale jinoch stál na svém a nedal pokoje dříve, dokud otec nakonec nesouhlasil. Matka mu upekla koláč z bílé mouky a druhého dne se vydal na cestu. Když ho za nějakou chvíli přepadnul hlad, sednul si na kopci do trávy, vytáhnul z torny koláč a začal jíst. Tu k němu přišel žebrák a pravil: „Bůh ti žehnej, chlapče, dal bys mi kousek toho koláče?“ „Jdi mi z očí, ty starý lumpe!“ vzkřiknul hoch hněvivě a popadnul hůl. Žebrák se ztěžka vlekl pryč a řekl: „Bůh tě ochraňuj, neboť toto zaplatíš!“ Potom přiletěli ptáčkové a chtěli sesbírat drobečky, které napadaly na zem. Ale on kolem sebe mlátil holí a házel po nich kameny, ptáčkové tedy letěli pryč a švitořili:„Náš milý Pán ti to oplatí!“ Po jídle se vydal zase na cestu, a když ušel dlouhý kus cesty, potkal starého muže, který se ho ptal, kampak má namířeno. „Hledám službu, kde bych si vysloužil poklady i slávu.“ odvětil. „U mne můžeš získat obojí, když mi budeš sloužit. Budeš pást moje ovce, a když tu službu budeš plnit věrně a vytrvale, tak za rok dostaneš plný pytel peněz.“ To se hochovi líbilo, a tak souhlasil.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

elý rok vyháněl ovce na kopce, kam mu stařec ukázal, neboť tam byla dobrá pastva, ale protože byl líný a špatný pastýř, celé dny jen pospával, žíznivé ovce nevodil pravidelně k napajedlu, nehledal jim čerstvou pastvu, a když se některá vzdálila od stáda a ztratila se, nesháněl se po ní, nýbrž ji nechal bídně pojít. Na konci roku byly ovce hubené a mnoho jich pomřelo; ale nemálo na tom, k tomu ještě týral psy a co je horšího, pobíjel nevinné ptáčky, kteří měli v trní hnízda a nosili si tam ovčí vlnu. Ten rok služby mu přišel velmi dlouhý, a když byl konečně pryč, šel nestydatě ke svému pánovi a žádal slíbenou odměnu. „Dostaneš, co sis vysloužil!“ S těmi slovy ho stařec zavedl do komory, kde stály tři pytle, jeden byl plný zlaťáků, druhý stříbrňáků a ten třetí měďáků. „Jeden z nich si vezmi, ale pokud jsi nesloužil poctivě, tak ti to nebude k užitku.“ Hoch bez váhání popadnul pytel se zlatem, hodil si ho na záda a zvesela si vykračoval domů. Když tam přišel, volal: „Otče, matko, nyní už nebudeme muset nikdy pracovat, s tím, co jsem si vysloužil, můžeme spokojeně žít, nesu ryzí zlato!“ Položil pytel na zem a rychle ho otevřel, aby jim ty zářivé zlaťáky ukázal, ale uvnitř byl jen čistý písek. „Jako bych to neříkal, že sobě i mně vysloužíš jen škodu a ostudu!“ řekl otec. Ten pyšný chvastoun ani nemuknul, neboť si vzpomněl na poslední starcova slova, toho ublíženého žebráka, mrtvé ptáčky i svoje nepoctivé služby.

etrvalo dlouho a za otcem přišel prostřední syn: „Otče, teď jdu do služby já a vyzkouším svoje štěstí.“ Otec ho od toho úmyslu odvracel, ale on trval tvrdohlavě na svém. Tak mu matka upekla koláč z chlebové mouky a druhého dne zrána se vydal na cestu. Vedlo se mu zrovna jako bratrovi, neboť nebyl ani o kousíček lepší. Když na cestě jedl a žebrák ho poprosil o kousek koláče, vzal na něj hůl, po ptáčcích taky házel kameny a jeho služba byla stejně líná a ničemná jako bratrova. Ale sotva byl rok u konce, utíkal k pánovi a žádal smluvenou mzdu. Stařec ho zavedl do komory, kde stály tři pytle, jeden byl plný zlaťáků, druhý stříbrňáků a ten třetí měďáků. „Jeden z nich si vezmi, ale pokud jsi nesloužil poctivě, tak ti to nebude k užitku.“ Hoch byl trochu soudnější než bratr, a tak si vzal pytel se stříbrňáky, neboť dobře věděl, že ani tento si po právu nezasloužil. Když přišel domů, už z dálky volal: „Otče, matko, nyní už nebudeme muset nikdy pracovat, nesu pytel plný ryzího stříbra!“ Položil pytel na zem a otevřel ho, podívejme! byl v něm zase jen čistý písek. „Jako kdybych to neříkal, že to takhle dopadne.“ povzdechnul si otec. A syn se neodvážil nic říci, stejně jako jeho bratr, neboť si vzpomněl na poslední starcova slova, na žebráka, na ptáčky a na svoji nepoctivou službu.

rzy nato předstoupil před otce nejmladší syn a řekl: „Milý otče, já jdu taky do služby a vyzkouším své štěstí.“ Ale ho otec do světa pustit nechtěl vůbec: „Co si myslíš? Tvoji bratři mi přinesli jen hanbu a posměch, čeho bych se nadál od tebe?!“ Popeláček prosil ale tak dlouho, až otec řekl: „Nu tedy jdi, ve jménu Božím!“ Kdo byl nyní šťastnější nad Popeláčka? Matka mu upekla koláč z popela a druhého rána vyrazil na cestu. Tu přišel na ten kopec, kde odpočívali a jedli bratři, a protože i jeho trápil hlad, posadil se a vybalil jídlo. Brzy přišel žebrák a pravil: „Bůh ti žehnej!“ a poprosil o pár soust. „Jen se posaďte, ubohý muži.“ řekl hoch a rozdělil popelový koláč a jedli a rozhlíželi se kolem po tom krásnem kraji, zalitém slunečním světlem. Tu přihopkovali ptáčkové a zobali drobečky; tím se hoch potěšil tak, že jim rozdrobil a nasypal celý zbytek koláče. Potom si pověsil tornu na stranu, aby se vydal na cestu a starci řekl: „Bůh tě ochraňuj!“ Tento ale vytáhnul ze svého rance píšťalku a daroval mu ji s tím, že k němu byl tak přátelský a nakrmil ho; a ptáčkové za ním volali: „Náš milý Pán ti vše oplatí!“

dyž ušel další kus cesty, potkal téhož starce, který vzal bratry do služby. „Kampak, milý chlapče?“ „Rád bych do služby a něco si vydělal, abych svým chudým rodičům splatil, co pro mne učinili.“ „Tak to můžeš sloužit rok u mne, když budeš věrný a vytrvalý.“ Hoch to slíbil, a tak ho stařec vzal s sebou a zavedl ke stádu a řekl: „Pas mé ovce a pečuj o ně, aby se jim dobře dařilo a nepřišly k žádné škodě.“ Hoch byl ve službě ochotný a vytrvalý, stádo vyháněl vždy na tu nejlepší pastvu a ve stanoveném čase k napajedlu, a když se některá ovečka příliš vzdálila a zabloudila, tu šel za ní a za pomoci psů ji přivedl zpět ke stádu. Když byly všechny ovce syté a odpočívaly na sluníčku, tu se posadil a psi se uložili kolem něj, vzal píšťalku a hrál na ní tak líbezně, že ptáčkové, kteří sbírali z trnů vlnu do svých hnízd, zanechali práce, naslouchali a nakonec se zpěvem k tónům píšťalky přidali. To se Popeláčkovi velmi líbilo, takže hrál často a ovce byly klidné, psi na něj upírali věrné oči a neštěkali, jako to činí jiní psi za zvuku hudby, nýbrž pokojně leželi a naslouchali. Když na pastvě už nebyla žádná obživa, tu táhnul Popeláček se stádem dál, a tak se toulali horami sem a tam.

ednoho dne uviděl na jednom pahorku ve stínu stromů a křovisek velký kostel, který před tím nikdy nezpozoroval. Šel blíže a spatřil, že všechny dveře jsou dokořán, kostel byl uvnitř čistě uklizen a tak krásný, že hoch zůstal celý u vytržení stát u dveří a pak pomalu a tiše vešel. V kostele nikdo nebyl, ani kněz, ani jiná pozemská duše, vše bylo docela tiché. Když přišel k oltáři, uviděl jak kolem Vykupitelova kříže poletuje zlatý ptáček, který nyní sletěl dolů, posadil se mu na pravé rameno a zpíval: „Bůh je s tebou!“ Pak vyletěl zpět na svoje místo, ale ta jeho půvabná píseň vstoupila hochovi hluboko do srdce. Obrátil se zpět ke svému stádu a dál pásl ovce.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

ednoho dne k němu přišel jeho pán a přátelsky mu řekl: „Právě uběhnul rok, co jsi mi tak věrně sloužil, jak vidím na svém stádu, pojď a vezmi si svoji zaslouženou odměnu.“ Chlapci přišlo líto, že se musí rozloučit se svým milovaným stádem a krásnou okolní krajinou a zdálo se mu takřka nemožné, že již uplynul rok. Rád by tomu dobrému muži sloužil i druhý rok a ještě déle, ale pak pomyslel na své ubohé rodiče a zachtělo se mu je zase jednou vidět a potěšit je. Jeho pán ho zavedl do komory, kde stály pytle s penězi, a poručil mu si vybrat. Zlato ani stříbro jej neoslepilo, řekl rovnou: „Ten pytel s měďáky si sice také nezasloužím, ale snad si jej mohu vzíti, abych pomohl svým chudým rodičům.“ „Máš ho mít, můj milý chlapče a k tomu navrch i ty dva ostatní pytle. Jdi domů, já za tebou pošlu vůz.“

ak vzal Popeláček svůj čakan a šel domů. Když dorazil na kopec, kde se rozdělil s žebrákem a ptáčky o svůj popelový koláč, opět si tu chvíli odpočinul, ale tentokrát neměl hlad, a tak vytáhnul píšťalku a hrál na ní tak líbezně, že ti ptáčkové, které dříve nasytil, se slétli, naslouchali a ke zpěvu píšťalky se přidali. Potom táhnul dál a zakrátko byl doma a vyprávěl rodičům o všech podivuhodných věcech, které prožil a zažil, i o pokladech, které mu stařec brzy pošle. Jeho bratři, kteří v posledním čase svému ubohému otci přinášeli díky své lenosti a zlomyslnosti jen soužení, to vše vyslechli a pak se mu jali vysmívat a posmívat: „My jsme přinesli alespoň pytel písku, ale ty sis vysloužil jen fůru popela, a tak to má být, jsi přece Popeláček a tím zůstaneš!“ Ale on si z těch posměšků nic nedělal a byl v hloubi duše přesvědčen o svém štěstí. Když před domem zahrkal vůz, vyběhli všichni ven, nebylo tam ani živáčka, ale na straně vozu bylo velkými zlatými písmeny napsáno: „Vůz, spřežení a ty tři pytle se zlaťáky, stříbrňáky a měďáky posílá starý muž svému věrnému hospodáři, který ho nejprve jako žebráka přátelsky pohostil, potom mu dobře pásl ovce a slitoval se i nad jeho ptáčky.“ Popeláček sundal pytle a jeho radost, radost otce a matky byla nesmírná. Tito želeli a styděli se, že svého nejmladšího neměli tak rádi jako ty dva starší a žádali ho o odpuštění. Ale on řekl: „Poslyšte, to já jsem vám za vše vděčný!“

co ti dva starší bratři? Ti nemohli Popeláčkovo štěstí unést, jako smyslu zbavení utekli pryč a žádný člověk o nich více neslyšel.

opeláček byl nyní bohatý muž a žil ještě mnoho let se svými rodiči šťastně a spokojeně a vykonal mnohé dobré skutky. Za krásných dnů často hrával na svoji píšťalku, chodil do kopců, kde hrál a naslouchal zpěvu ptáků. Tu se mu vracely staré vzpomínky na rok pastýřské služby, a protože byl blažený a požehnaný, tu se mu zdálo, jakoby opět byl v tom překrásném kostele a viděl tu nádheru kolem sebe a zlatý ptáček přiletěl dolů k němu, sedl si mu na rameno a zazpíval: „Bůh je s tebou!“ [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .