Kouzelný strom

Joseph Haltrich

yl jednou jeden pasáček a povídá se, že to byl zrovna onen chuďasův syn, kterému požehnal náš Pán se svatým Petrem, když je tenkrát navštívili, a ten jednoho dne, když pásl na pastvině ovce, objevil tak podivuhodně krásný a urostlý strom, že u něj dlouhý čas stál celý u vytržení a prohlížel si ho. Nakonec se ze samé zvědavosti vyšplhal nahoru do větví a šlo to lehce, neboť větve toho stromu rostly jak příčky na žebříku, a tak si sundal boty a stoupal a stoupal stále vzhůru, a to celých devět dní. A tu máš, čerte kropenku! Dostal se na širokánskou pláň, na které stálo město plné paláců z ryzí mědi, a za těmi paláci se rozkládal hluboký přehluboký les měděných stromů. Na tom nejvyšším stromě seděl měděný kohout, pod stromem byl pramen, ze kterého prýštila tekoucí měď, a to byl jediný zvuk, který se tu rozléhal, jinak bylo vše hrobově tiché a nebylo vidět ani živáčka; nic se nepohnulo, nic se nezachvělo. Když si to vše prohlédl, ulomil si větévku z jednoho stromu, a protože měl nohy z té dlouhé cesty vzhůru celé uondané, chtěl si je trochu osvěžit v prameni, a tak je ponořil a vida, když je opět vytáhnul, měl je pokryté mědí. Pak se vydal kvapem zpět ke stromu, podíval se vzhůru do mraků, ale konec nezahlédl. „Tam nahoře musí být ještě krásněji!“ pomyslil si.

oznova stoupal po celých devět dnů vzhůru bez toho, že by se unavil, a zase přibyl na širokánskou pláň, na které stálo město plné paláců z ryzího stříbra, a za těmi paláci se rozkládal hluboký přehluboký les stříbrných stromů. Na tom nejvyšším stromě seděl stříbrný kohout, pod stromem byl pramen, ze kterého prýštilo tekoucí stříbro, a to byl jediný zvuk, který se tu rozléhal, jinak bylo vše hrobově tiché a nebylo vidět ani živáčka; nic se nepohnulo, nic se nezachvělo. Když si to vše prohlédl, ulomil si z jednoho stromu větévku a chtěl si v prameni omýt ruce. Ponořil je tedy dovnitř a vida, když je opět vytáhnul, měl je potaženy stříbrem. Pak se vydal kvapem zpět ke stromu, podíval se vzhůru do mraků, ale konec nezahlédl. „Tam nahoře musí být ještě krásněji!“ pomyslil si.

oznova po celých devět dnů stoupal vzhůru bez toho, že by se unavil a podívejme, byl na vrcholku stromu! Zase přibyl na širokánskou pláň, na které stálo město plné paláců z ryzího zlata, a za těmi paláci se rozkládal hluboký přehluboký les zlatých stromů. Na tom nejvyšším stromě seděl zlatý kohout, pod stromem byl pramen, ze kterého prýštilo tekoucí zlato, a to byl jediný zvuk, který se tu rozléhal, jinak bylo vše hrobově tiché a nebylo vidět ani živáčka; nic se nepohnulo, nic se nezachvělo. Když si to vše prohlédl, ulomil si z jednoho stromu větévku a sundal si klobouk, sklonil se nad pramenem a do tekoucího zlata nechal spadnout svoje vlasy, a když je zase vytáhnul ven, byly zlaté. Nasadil si klobouk a vrátil se zpět ke stromu a sestupoval dolů, aniž by se jen trochu unavil. Když dospěl zase na zem, obul si boty a hledal svoje ovce, ale nenašel po nich ani stopy. V dálce zpozoroval velké město a nyní pochopil, že se dostal do úplně jiné země. Co mohl dělat? Rozhodl se tam jít a najít si nějakou službu. Před tím však ukryl své tři ratolesti v kapsách kabátu, z cípu kabátu si vyrobil rukavice, aby ukryl svoje stříbrné ruce.

dyž přišel do města, hledal zrovna královský kuchař kuchtíka a nemohl žádného sehnat a tu mu přišel jinoch do rány, a tak se ho zeptal, zda by tu službu za dobrý peníz nevzal, s čímž on souhlasil, ale měl podmínku, že nemusí nikdy sundávat klobouk, rukavice ani boty, neboť má ošklivou prašivinu a musel by se za ni stydět. To se kuchaři nezdálo, ale protože nikoho jiného neměl, musel s tím nakonec souhlasit. Pomyslil si, že ho stejně bude potřebovat jen v kuchyni a nikdo ho neuvidí. Tak to šlo nějaký čas. Kuchtík byl pilný a plnil všechny úkoly, které na něj kuchař nakládal, tak pečlivě, že si ho tento zamiloval. Jednoho dne se sešlo množství rytířů a hrabat ke klání, při kterém se pokoušeli vystoupat na Skleněnou horu a tam podat ruku krásné královské dceři, a tak si ji vysloužit. Už o to mnozí marně usilovali, ale všichni sklouzli dolů a nemálo z nich si při tom zlomilo vaz. Kuchtík prosil mistra kuchaře, zda by mu dovolil z dálky se podívat. Kuchař mu nechtěl odmítnout, protože byl tak věrný a přičinlivý, a tak řekl: „Ale musíš se schovat, aby tě nikdo neviděl!“ To mu hoch slíbil a pospíchal ke Skleněné hoře. Tam stál zástup rytířů a hrabat v plné zbroji se železnými botami a brzy se jali pěkně v řadě za sebou stoupat vzhůru, ale žádný z nich nedospěl dál než jen do půli cesty, všichni popadali dolů a někteří zůstali ležet mrtví. Tu si kuchtík pomyslel: „Co kdybys to také vyzkoušel?“ Sundal si klobouk, kabát, stáhnul boty i rukavice, do ruky vzal měděnou ratolest a dříve než ho někdo zpozoroval, prodral se těmi zástupy a byl u Skleněné hory. Rytíři a hrabata před ním ustoupili zpět a stáli a užasli, protože kráčel beze strachu vzhůru a sklo se pod jeho nohama měnilo ve vosk a nenechalo ho uklouznout. Když byl nahoře, pokorně podal královské dceři měděnou větévku a ihned se obrátil zpět a pevně a bezpečně sestupoval dolů a dříve, než se davy vzpamatovaly, zmizel, protože pospíchal do úkrytu, oblékl si svoje šaty a byl v mžiku zase v kuchyni. Brzy nato přišel kuchař a vyprávěl mu tu zázračnou událost, o krásném chlapci s měděnýma nohama, se stříbrnýma rukama a zlatými vlasy, jak vystoupal na Skleněnou horu a princezně podal měděnou větvičku a potom zmizel, pak se ho ptal, zda to také viděl. Ten pravil: „Ne, já jsem to neviděl, to jsem byl přece já!“ Ale kuchař se tomu pošetilému nápadu smál a odvětil mu v žertu: „Nu, potom bych já musel být vévoda!“

ruhého dne chtělo vyzkoušet svoje štěstí ještě více rytířů a hrabat, a tak se shromáždili pod Skleněnou horou. Kuchtík opět prosil kuchaře, zda by mu dovolil tomu hemžení z dálky přihlížet, a ten mu nechtěl odmítnout a řekl: „Ale musíš se schovat, aby tě nikdo neviděl!“ To mu jinoch slíbil a pospíchal na místo, kde se rytíři už vydali nahoru, avšak marně, všichni se zřítili dolů a mnozí z nich zůstali ležet mrtví. Kuchtík dlouho neváhal a zkusil to i podruhé, rychle si sundal šaty, vzal stříbrnou větévku a dříve, než kdo zpozoroval, kde se tu vzal, kráčel tím davem, který se před ním rozestupoval a on pak klidně a bezpečně stoupal vzhůru po Skleněné hoře. Sklo bylo opět jako vosk, ve kterém zanechával stopy, a když byl nahoře, uctivě předal královské dceři větévku ze stříbrného stromu. Princezna by ho ráda popadla za ruce, ale on se jí ihned vytrhnul a vydal se na cestu zpět; kráčel dolů a zase zmizel v davu. Natáhnul si šaty a pospíchal domů. Brzy přišel též kuchař a opět vyprávěl o té podivuhodné věci, o krásném chlapci s měděnýma nohama, se stříbrnýma rukama a zlatými vlasy, jak vystoupal na Skleněnou horu a princezně podal stříbrnou větvičku a potom zmizel; a pak se ho ptal, zda to také viděl. Ten pravil: „Ne, já jsem to neviděl, to jsem byl přece já!“ Ale kuchař se tomu pošetilému nápadu smál a odvětil mu v žertu: „Nu, potom bych já musel být vévoda!“

řetího dne chtělo vyzkoušet svoje štěstí ještě několik rytířů a hrabat, a tak se opět shromáždili pod Skleněnou horou. Kuchtík opět prosil kuchaře, zda by mu dovolil z dálky tomu hemžení přihlížet a ten mu nechtěl odmítnout a řekl: „Ale musíš se schovat, aby tě nikdo neviděl!“ A hoch spěchal na svoje místo, kde se rytíři a hrabata o Skleněnou horu pokoušeli, ale zřítili se všichni dolů a mnozí si k tomu zlámali vaz. Chlapec si pomyslel: „Ještě jednou bys to mohl také zkusit!“ Shodil šaty, vzal zlatou větévku a pospíchal, ještě než kdo zpozoroval, odkud vlastně přišel, skrze zástupy až ke Skleněné hoře a lidé se před ním rozestupovali. Pak stoupal bezpečně a najisto opět vzhůru a sklo bylo opět jako vosk, ve kterém zanechával stopy, a když byl nahoře, uctivě předal královské dceři větévku ze zlatého stromu. Také jí nabídnul pravou ruku a ona ji s radostí uchopila a ráda by spolu s ním ze Skleněné hory dolů sestoupila, ale chlapec se jí vytrhnul a sestoupil dolů sám a opět rychle zmizel v tlačenici, potom si oblékl šaty a pospíchal na své místo v kuchyni. Když přišel kuchař domů, vyprávěl mu tu zázračnou věc, o krásném chlapci s měděnýma nohama, se stříbrnýma rukama a zlatými vlasy, jak vystoupal na Skleněnou horu a podal princezně zlatou větvičku a nabídnul jí ruku, ale pak se vytrhnul a sešel dolů sám a potom zmizel; a pak se ho ptal, zda to také viděl. Ten pravil: „Ne, já jsem to neviděl, to jsem byl přece já!“ Ale kuchař se tomu pošetilému nápadu smál a odvětil mu v žertu: „Nu, potom bych já musel být vévoda!“

rál a princezna byli však velmi smutní z toho, že se ten krásný hoch nechtěl ukázat, a tak nechali rozhlásit, že musí předstoupit všichni mladíci říše a ukázat se jim bosí, s nepokrytou hlavou a bez rukavic. Tak přišli, ale ten pravý, kterého hledali, mezi nimi nebyl, a tak se král vyptával, zda v jeho říši už opravdu není žádný jinoch, a tu přišel kuchař a řekl: „Pane, já mám ještě jednoho kuchtíka, který mi věrně slouží, ale určitě to není ten, kterého hledáte, protože ten má zlou prašivinu a vstoupil do mé služby jen pod tou podmínkou, že nemusí nikdy sundávat rukavice, kabát, klobouk ani holínky.“ Ale král se chtěl přesvědčit a královská dcera se v koutku duše zaradovala: „Ano, to musí být on!“ Kuchař tu musel posečkat a jeden sluha přivedl dovnitř kuchtíka, který byl opravdu celý špinavý, a král mu řekl: „Byl jsi to ty, kdo třikrát vystoupal na Skleněnou horu?“ „Ano, jsem to já!“ odvětil hoch: „Taky jsem to svému pánovi vždy řekl.“ Kuchaři se při těch slovech zachvěla půda pod nohama a na chvíli ztratil zcela řeč, pak však řekl: „Ale jak můžeš takhle mluvit, synku?“ Ale král si toho nevšímal a řekl: „Nu, dobrá! Ukaž hlavu, ruce a nohy!“ Tu kuchtík sundal kabát, holínky, klobouk i rukavice a stál tu v celé své kráse. Pak královské panně podal ruku a ona mu ji stisknula a byla přešťastná. Brzy byla svatba a za nedlouho potom mu král předal celou říši. „Nyní věříš, že jsem to byl já, kdo po třikráte vystoupal na Skleněnou horu?“ zeptal se mladý král kuchaře. „Čemu bych pak mohl věřit, kdybych tomuhle nevěřil?“ řekl kuchař a prosil o prominutí. „Nyní se tedy staneš tím vévodou, jak jsi vždy říkal, a budeš mi dohlížet na všechny kuchyně v říši.“

ladá královna by ale ráda věděla, kde její manžel získal ty tři větévky, měděné nohy, stříbrné ruce a zlaté vlasy. „To ti mohu, moje milá, klidně ukázat,“ řekl mladý král jednoho dne: „sama uvidíš, jak se to událo.“ Chtěl ještě jednou spolu se svojí ženou vystoupat na ten kouzelný strom a ukázat jí všechnu tu nádheru, avšak když na to místo přišli, strom tam nebyl a žádný člověk o něm vícekrát neslyšel ani ho neviděl. [pozn1]

Poznámka 1 - Jak to všechno tenkrát bylo, se dozvíte v legendě „Odměna a trest“.   Zpět
Poznámka 2 - Lidová pohádka "Der Wunderbaum" je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková. Další zpracování podobného motivu najdete v povídačce bratří Grimmů „Tři tovaryši“.   Zpět

Stáhni eBook    -   Mozná je k poslechu v MP3   -   Formátuj pro tisk    -   Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .