O chytrém Filipovi

Franz Georg Brustgi

ylo to v časech, kdy náš Pán oděn v prostých šatech a doprovázen dvanácti druhy putoval nepoznán světem mezi lidmi, aby dobré odměňoval a zlé trestal. Jednoho dne přišel také do malé vísky ve švábském kraji Allgäu a u bohatých sedláků prosil o nocleh. Ale ani jeden z místních boháčů se nad unavenými poutníky neslitoval, nejeden své odmítnutí dokonce doprovodil hrubými slovy. Ten poslední sedlák za nimi ještě zavolal z okna svého statku: „Kousek za vsí žije v obecní pastoušce starý vdovec, řečený Filip, ten se vždycky paktuje s lidmi jako vy a nechává je přenocovat, tam se poptejte!“ Inu, dobrá rada nad zlato!

tarý Filip si právě vařil večeři, když těch třináct přišlo a prosilo o nocleh. Stařec se jen usmál a pravil: „Nu, rád, rád vás tu nechám. Ale, vidíte, tolik místa tu není, tak šest by tu mohlo zůstat.“ Ale poutníci prosili, aby tu mohli zůstat všichni. „Dobrá. Děj se vůle Boží! Když Pán dopřeje, nějak se tu srovnáme!“ řekl Filip nakonec: „Dám vám nějakou slámu, abyste si mohli na podlaze udělat trochu pohodlí. Taky se podívám po nějakých houních, abyste se měli čím přikrýt.“

ruhého rána vstal Filip časně a pro těch třináct uvařil vše, co měl doma. Když se najedli, chtěli se za to přátelské pohoštění odvděčit, a proto pravil Svatý Petr jako jejich mluvčí: „Slyš Filipe, splníme ti tři přání!“ „Dobrá, když jinak nedáte. Za prvé si přeji, abych žil ještě pět set let a byl zdravý a čilý jako rybička; za druhé si přeji, aby moje hruška před domem po všechen ten čas nesla hrušky a aby každý, kdo na ni vyleze, nemohl dolů dříve, než mu poručím; a do třetice si přeji, aby se ten, kdo si bez mého svolení sedne na stoličku po pradědečkovi u pece, sám z ní nemohl zvednout, dokud mu neporučím.“ „Staniž se!“ pravil Pán a putoval se svými druhy dál.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

dyž uběhlo pět set let, přišla si pro Filipa Smrt. Byl zrovna podzim a Filip chtěl sklízet hrušky. Smrt mu řekla: „Poslyš Filipe, pět set let uplynulo, a proto ti nyní poroučím, abys šel se mnou!“ „Dobrá, dobrá už jdu!“ odvětil Filip: „Ale dříve bych si ještě rád natřásl trochu hrušek!“ „Dobrá,“ řekla Smrt: „ale tobě by to trvalo, starý brachu. Já na ten strom vylezu a hrušky setřesu, budeme hotovi rychleji.“ Filip souhlasil. Smrt vylezla na hrušku a třásla vší silou a Filip hrušky sbíral a nosil do domu. Potom chtěl kostlivec opět slézt dolů, ale nedařilo se mu, a tak prosil Filipa o pomoc. Ale Filip odvětil: „Já jsem ti tam lézt neradil, jen si zůstaň, kde jsi!“ Smrt prosila a žadonila, aby jí dovolil slézt dolů, až nakonec Filip řekl: „Dobrá, udělám to, ale nejprve mi slíbíš, že pro mne přijdeš až za pět set let!“ Co mohla Smrt dělat jiného, než souhlasit? Dala Filipovi slovo a odešla bez něj. A starý Filip žil ve své pastoušce šťastně a spokojeně a spokojil se s hruškami, které mu nesl strom na zahradě.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

le i těch druhých pět set let uběhlo a jednoho rána byla Smrt tu a řekla: „Tak Filipe, tentokráte mi neunikneš. Připrav se na cestu!“ „Dobrá, jen ne tak zhurta, matičko!“ řekl Filip: „Ještě si oholím bradu, pak můžeme jít.“ Smrt pravila: „Pro mne za mne.“ A aby jí nohy tím čekáním nezdřevěněly, sedla si na stoličku po pradědečkovi u pece. Filip si dával s holení pěkně na čas, až se Smrt naštvala a že po něm skočí a odvede ho hned. Ale běda! Z té stoličky se nemohla zvednout ani za nic, ať se namáhala sebevíc, a tak prosila Filipa, aby jí z té židle osvobodil, ale on si kladl podmínku: „Dobrá, udělám to, ale nejprve mi slíbíš, že pro mne nepřijdeš dříve než za pět set let!“ A tak musela Smrt i tentokrát dát k dobru dalších pět set let.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

dyž uběhlo i těchto pět set let, neměl už Filip co políčit, a tak musel pokorně jít se Smrtí na věčnost. „Dobrá, zaveď mne nejdříve do pekla,“ řekl Filip: „chci vědět, jak to tam chodí.“ Když byli před pekelnou branou, satanáši křičeli: „Smrťáku, copak nám to vedeš za kmotra?“ „Ajaaj,“ odvětila Smrt mrzutě: „zeptejte se ho sami, je starý dost na tlachání.“ Tu se ptali satanášové Filipa, kdopak je. „Nu, kdo bych byl,“ řekl Filip: „hráč a opilec!“ Tu se čerti dali do velkého smíchu a jejich arcisatanáš se ptal: „Poslyš, starochu, co si zahrát v kostky?“ „Dobrá,“ řekl: „o co se hraje?“ „Přece o duši!“ smál se Luciper, zatřásl číškou s kostkami a hodil. Filip hodil po něm a měl o jedno oko víc. „Nu, to by byla jedna duše!“ usmál se šelmovsky a šel ke kotlům do pekelné kuchyně, aby si tam vybral nějakou duši. Ale jak se vám podivil, když v tom největším kotli uviděl svoji ženu. „Ty ďáblice lakotná,“ zvolal hněvivě: „copak jsem ti vždy neříkal, že jednou přijdeš do pekla? Ale jednou jsi byla mojí ženou, takže si vezmu tebe.“ Popadnul ji za ruku a odvedl ji před pekelnou bránu. Když se vrátil k satanášům, jal se Lucifer hrát v kostky poznova a postupně vám přišel celkem o dvanáct duší. Tu se pekelný hrabě po čertovsku rozkatil a zařval na Filipa: „Ty chlape bídná! Myslíš si snad, že mi s sebou odvedeš celé peklo?“ Skočil do pekla a bránu za sebou přibouchnul.

ak šla Smrt s Filipem a jeho dvanácti vyhranými dušemi do nebe. Filip zaklepal na nebeskou bránu, Svatý Petr pootevřel a vykouknul a zeptal se, jaké má přání. „Nu, chtěl bych se svými dušemi do nebe.“ řekl Filip. Petr obhlédnul ten zástup, který stál před nebeskou bránou za Filipem a řekl: „Saperlot! Tolik najednou?“ „Ano,“ řekl Filip: „copak jsi už nepamatuješ, kolik bylo vás, když jste tenkrát ke mně přišli? Nemáte tu jistě méně místa, než bylo tenkráte u mě!“ „A hrome!“ zvolal Petr radostně: „To jsi ty, Filipe, starý brachu? Tak pojďte všichni dále!“

tak Filip a jeho dvanáct duší přišlo do nebe. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der gute Schlaue Philips“ je ze sbírky pohádek švábského filologa a folkloristy Franze Georga Brustgi „Das Wunderschiff – Schwäbische Volksmärchen“ (1941). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla Jitka Janečková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .