áš Pán Ježíš se Svatým Petrem a Svatým Janem putovali mnohými zeměmi, aby se podívali, jak to na světě chodí. Tu jednoho večera přišli k jednomu cikánovi a prosili v domě o nocleh, ale byla tam jen jeho žena, protože on byl v hospodě. „Já bych vás na noc ráda vzala,“ řekla: „ale můj muž s vámi zle naloží, až se v noci vrátí z hospody!“ „Nu, snad nebude tak zle,“ pravil Pán: „uložíme se támhle do kouta, ani si nás nevšimne!“ Žena je nechtěla odmítnout, rozložila jim v koutě trochu slámy a ti tři poutníci se uložili ke spánku, Pán na kraji, Jan doprostřed a Petr ke stěně. Když přišel značně opilý cikán domů, láteřil a hlomozil a tloukl svoji ženu. „Jestli si říkáš, že jsem opilý, tak to lžeš!“ „Ale muži, já přece nic takového neřekla!“ Mezitím zpozoroval ty tři na zemi. „Ha, ty zmije, koho to tu máš?“ „Jen unavené poutníky.“ „Hrom do palice! A to si nemohli ustlat na ulici?“ Nechal ženu ženou a jal se tlouci toho zkraje; a byl to náš Pán, který se ani nepohnul. Druhého rána se poutníci poděkovali a chtěli jít dál, když tu cikán, který se zatím vyspal ze svého opojení, je prosil o prominutí, že se k nim zachoval tak zle, že to neudělal rád, ale když se rozparádí v hospodě, tu musí někoho zbít. Ježíš pravil dobromyslně: „Dobrá, dobrá, žádný člověk není bez chyby.“ S těmi slovy odešli.
běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.
plynul rok a Pán se svými druhy přišel znova. Cikán nebyl doma, ale jako obyčejně, když měl peníze, v hospodě. Pán si tentokrát lehnul doprostřed. Když přišel opilý muž domů, opět láteřil a hlomozil a tloukl svoji ženu, a když mu řekla, že jsou tu opět ti tři chudí pocestní, nechal ženu ženou a tloukl toho, co ležel uprostřed. „Teď je řada na tobě!“ brumlal si pod vousy. Ale byl to opět Kristus, kdo dostal výprask. Druhého dne zase prosil o prominutí a Pán pravil: „Dobrá, dobrá, žádný člověk není bez chyby.“ A poutníci odešli.
běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.
o třetice, opět po roce dorazili poutníci k tomu cikánovi, ale tentokrát si Kristus lehnul až ke zdi. Když přišel opilý muž z hospody domů, s rozmyslem natloukl tomu třetímu. „Teď si nemohou jeden druhému nic vytýkat.“ řekl si pro sebe: „Teď dostal každý svůj díl.“ Ale výprask i tentokrát dostal Kristus. Když se druhého dne loučili, prosil opět o prominutí za svoji nezpůsobnost, nemyslel to zle, ale když se napije, musí pak někoho tlouci. Pán se potěšil tím, že má v jádru dobré srdce a řekl mu: „Splním ti tři přání!“ „Tedy si přeji, prosím,“ odvětil cikán: „měšec plný peněz, aby nebyl nikdy prázdný, za druhé prosím o zrcadlo s takovou mocí, že kdo se do něj podívá, nebude se moci pohnout, dokud mu sám neřeknu, a do třetice si přeji před domem hrušku, která ponese ustavičně ovoce a bude mít tu moc, že kdo vyleze nahoru, nebude moci slézt, dokud mu já sám neporučím.“ „Staniž se!“ řekl Ježíš a s těmi slovy odešli všichni tři pryč. Cikán se velmi zaradoval, když se dalšího dne jeho přání vyplnila. „Teď mám, co si moje srdce přálo, nyní mohu žít v samých radovánkách!“ Od toho času byl každého dne od rána až do samého večera v hospodě, žil si jako císař nebo král, jídával pečeně a pil jen sladkou rosolku.
běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.
akonec přece jen přišel čas, kdy měl zemřít, a tu se objevil čert a řekl: „Nu, brachu, nyní jsi můj, jdeme!“ „Hned, hned! Jen si sbalím věci, zatím se koukni tady do zrcadla, cože jsi to za pěkného chlapa!“ Ďábel to udělal s radostí, neboť se opravdu měl za krásného a kde mohl, tam se prohlížel v zrcadle. Cikán šel zatím do své kovárny, tam rozžhavil doběla kleště, vrátil se a popadl jimi čerta za jeho ošklivý nos, který mu pak pálil a natahoval do délky, ubohý čert se nemohl ani hnout a přeukrutně řval strašlivou bolestí. Nakonec čerta nakopnul, až vyletěl dveřmi ven. A šťastný ďábel se zvednul se a pelášil o život pryč. „Tak tenhle už určitě znovu nepřijde.“ Když ďábel, sotva popadajíc dechu, dorazil do pekla, vyprávěl svému otci a bratrovi, co se mu stalo a že mluvil pravdu, poznali na jeho nose. „Ty ubohý, brachu,“ řekl mu bratr: „jen počkej, já ho naučím a hned ho přivedu!“ Tak šel k cikánovi a už z ulice na něj bez pozdravu řval, neboť do světnice se mu nechtělo, aby se také nepodíval do zrcadla: „Hej, brachu, jsi můj a půjdeš se mnou!“ „Hned, hned,“ řekl tento: „jen si něco sbalím, nerad bych na té dlouhé cestě trpěl hladem.“ S těmi slovy vyšel ven a nesl velký pytel na uhlí a ďáblu řekl: „Buď tak dobrý a vylez na ten strom a naplň mi ten pytel, já si zatím složím nějaké náhradní šaty.“ To přišlo čertu vhod, neboť už drahnou chvíli ty krásné hrušky pozoroval a přál si je ochutnat. Cikán šel ale do kovárny, vzal tam dlouhou železnou palici, na jednom konci ji zbrousil a tu špici rozpálil doběla. Pak šel a palicí do čerta dloubal, až ten hlasitě naříkal a šplhal stále výš na strom, aby na něj s tyčí nedosáhnul. Ale on si k posledku vzal žebřík a ďábla píchal do boku tak, až ho zahnal na samou špičku stromu, která se s ním pojednou zlomila a bác! Ďábel s sebou plácnul jako žok dolů a zlomil si nohu. Ale přesto se ihned vzchopil a s žalostným vytím upaloval do pekla. Tu přišel jeho bratr a škodolibě mu říkal: „Tak teď to máš, já ti to říkal!“ Ale ten zbitý si držel ruce na rozpíchaném boku a ukazoval zlomenou nohu a strašlivě naříkal. Starý ďábel tam jen stál a nevěděl, co říct. Konečně si povzdechl: „To musí být hromský chlap! Toho bych chtěl taky poznat!“ Ale k tomu, aby se za ním vydal, neměl pražádné chuti, a tak si cikán od toho času žil zase vesele a nerušeně ještě pěkných pár let.
běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.
dyž ucítil konec, že musí už opravdu zemřít, poručil, aby vedle něj položili jeho kovářskou zástěru a kovářské náčiní. Když umřel, přišel k nebeské bráně a zaklepal. Tu se objevil Svatý Petr s velkým svazkem klíčů a otevřel. Když ale uviděl cikána, zavolal: „Ty sem nepatříš, ty jsi žil prostopášně!“ A velkou silou nebeská vrata zabouchnul. Tu muž prosil a prosil, že by ho přece jen mohl pustit, že by v nebi dělal všechny kovářské práce, a pilně hned do nebeských vrat, která se trochu viklala, zatloukl několik hřebíků, ale svatým Petrem nepohnul. Tak mu nezůstalo nic jiného, než aby šel do pekla a zkusil svoje štěstí tam. „Tam moje černé řemeslo jistě ocení:“ utěšoval se. Když přišel k pekelné bráně, vzal do ruky kladivo a zabušil. Tu přišel ten mladý čert s nataženým nosem a podíval se špehýrkou ven. Ihned toho strašlivého muže poznal a plný děsu utíkal a křičel: „Je tady, on je tady!“ Když to ten druhý, který seděl na hrušce, uslyšel, utíkal s ním. Toho starého ďábla zprvu taky posedl strach a utíkal s nimi až do toho nejzapadlejšího kouta v pekle, kde se společně ukryli, ale když cikán stále bušil na dveře a čím dál tím silněji, tu pravil: „Chtěl bych ho alespoň jednou vidět.“ A čím více mu v tom jeho dva synové zbraňovali, tím více měl ty chutě, až nakonec šel, neboť ho přemohla zvědavost a bránu otevřel a povystrčil nos. A v tom cvak! Muž mu nos popadnul kovářskými kleštěmi. Starý ďábel se okamžitě vytrhnul a dveře přirazil, ale přivřel si vousy a nemohl se vysvobodit, ať sebou trhal, škubal, jak chtěl. Jeho ustrašení synové se mu báli jít na pomoc, a tak starý čert u té pekelné brány bídně vypustil svého ducha. Od toho času se už o starém ďáblu nemluví, jen o jeho synech, z kterých má jeden předlouhý nos a druhý je zase kulhavec.
o čekání před pekelnou branou se zdálo cikánovi dlouhé, zkusil to tedy ještě jednou u nebeské brány, ale Svatý Petr zůstal neoblomný. Nakonec se muž rozhněval a řekl: „Když mě nechtěli ani v nebi ani v pekle, taky dobře! Půjdu opět na svět, tam mi stejně bylo vždy nejlépe.“ A tak je tu tenhle brach až do dnešních dnů. Když má peníze, bývá v hospodě, když je nemá, hraje za trochu pití na housle nebo vezme své kladivo a zatluče pár cvoků či nějaký ten laťovník. [pozn1]