Kouzelné trpasličí čepičky

Ludwig Bechstein

Byl jednou jeden mlynář, který měl tři syny a jednu dceru. Tu dceru velmi miloval, ale syny nesnášel, byl s nimi ustavičně nespokojený a z života jim dělal peklo, neboť se mu nikdy nemohli ničím zavděčit. Tím se ti bratři velmi trápili a přáli být si co nejdále od otcovského domu, a tak spolu často sedávali, naříkali a vzdychali a nevěděli, co by si počali.

Jednoho dne, když si bratři opět smutně seděli pospolu, jeden z nich si povzdychl: „Ach, kdybychom jen měli trpasličí čepičku, to by nám bylo všem pomoženo.“ „A copak s ní?“ zeptal se jeden z obou bratrů. „Trpaslíci, kteří bydlí v Zelených horách,“ vysvětloval bratr: „mají čepičky, kterým říkají také mlžné kapucky, a s nimi může být člověk neviditelný, když si ji nasadí. A to je vám krásná věc, milí bratři, když tak jeden může jít z cesty lidem, kteří o něm nechtějí nic vědět a od kterých nemůže čekat dobré slovo. Člověk může jít, kam chce, vzít si, co chce, nikdo ho neuvidí, dokud má nasazenou trpasličí čepičku.“ „Ale jak člověk tak vzácnou čepičku získá?“ zeptal se třetí a nejmladší bratr. „Trpaslíci,“ odvětil ten nejstarší: „jsou malý, komický nárůdek, který si rád hraje. Dělá jim velkou radost, když svoje čepičky vyhazovat do výše. Hups! A jsou viditelní. Hups! A opět čepičky chytí a nasadí si je a jsou zase neviditelní. Jeden nemusí dělat nic jiného, než dát pozor, jakmile trpaslík hodí svoji čepičku do výše, být rychlejší než on a čepičku sám chytit. Trpaslík musí zůstat viditelný a člověk se stana pánem celého trpasličího národa. Může si buď čepičku nechat a dělat se s ní neviditelným, nebo od trpaslíků za ni žádat tolik, že má dost na celý život, neboť trpaslíci mají moc nad všemi kovy v zemi, znají všechna tajemství a kouzelné síly přírody, oni by mohli také skrze své umění z hlupáka udělat chytráka nebo z nejlínějšího studenta vysoce vzdělaného profesora, z burana doktora a z písaře ministra.“ „To by bylo!“ zvolal prostřední bratr: „Jdu tam a opatřím tobě i nám takové čepičky, nebo přinejmenším jednu tobě a ty pak pomůžeš i nám, abychom mohli odtud pryč.“ „Ne, udělám to já.“ řekl nejstarší bratr a brzy byl na cestě k Zeleným horám.

Byla to trochu delší cesta a teprve kolem večera ten dobrý hoch přišel do trpasličích hor. Tam se uložil do zelené trávy na místo, kde byly v měsíčním světle v trávě vidět stopy trpasličího rejdění a víření. A opravdu, po nějaké chvíli spatřil docela blízko několik trpaslíků, jak jeden přes druhého metají kotrmelce, vyhazují do vzduchu čepičky a provádějí jiné rozličné a radostně kratochvíle. Za malou chvíli spadla jedna čepička na zem vedle něho, již ji skoro držel, ale ten trpaslík, kterému patřila, byl nesrovnatelně rychlejší než on, čepičku chytl sám a zvolal: „Zloděj! Zloděj!“ Na toto zavolání se na ubohého chlapce vrhl celý zástup trpaslíků a bylo to, jako by po velkém broukovi šplhala hromada mravenců, nemohl se tomu množství ubránit a musel dopustit to, že ho trpaslíci zajali a odvedli ho hluboko pod zem do svých skrytých příbytků.

Když se nejstarší bratr nevrátil, velmi to zarmoutilo a rozesmutnilo oba mladší bratry a taky sestře to bylo líto, neboť byla mírná a dobrá dívka, kterou často rmoutilo, že otec je k bratrům tak tvrdý a nepřátelský a ji samu upřednostňuje. Ale starý mlynář vrčel: „Jestli si ho vzal čert, tak to mne netrápí! Byl to jen neužitečný vyžírka a o jeden hladový krk v domě méně. Ale on se vrátí, je na svoje uvyklý! Však mráz kopřivu nespálí!“ Ale šel den za dnem a hoch nepřišel a otec byl na ty dva zbylé bratry stále nevrlejší a tvrdší. Tu ti často společně naříkali, až ten prostřední bratr řekl: „Víš co, vydám se na cestu do Zelených hor, možná se mi podaří získat trpasličí čepičku. Myslím si, že náš bratr čepičku získal a je s ní v širém světě, šel nejprve hledat svoje štěstí, a proto na nás zapomněl. Já přijdu určitě zpět, když budu mít štěstí, ale když nepřijdu, tak jsem štěstí neměl, pro tento případ tu žij blaze.“ Smutně se chlapci rozloučili a ten prostřední vandroval do Zelených hor. Tam se mu ale vedlo úplně stejně jako jeho bratrovi. Viděl trpaslíky, chytal čepičku, ale trpaslík byl čipernější a zvolal: „Zloděj! Zloděj!“ a pak se na něj vrhla hromada trpaslíků, polapili ho, že se nemohl pohnout, a vedli ho hluboko dolů do podzemní říše. S toužebnou netrpělivostí očekával nejmladší bratr doma ve mlýně na bratrův návrat, ale marně, a tak byl velmi smutný, neboť věděl, že jeho prostřední bratr neměl štěstí, a sestra byla také smutná, ale otec zůstával lhostejný a jen řekl: „Láry, fáry. Komu se doma nelíbí, ať si vandruje. Svět je velký a široký dost a v mém domě nechal tesař pro takové díru. Koho pálí dobré bydlo, ať si pádí za štěstím, však si cestou zlomí hnátu. Co bych se nad tím budižkničemu trápil? Já jsem rád, že mi sešel z očí, neboť sejde z očí, sejde z mysli.“

Nejmladší bratr snášel všechnu svoji bolest a otcovu zlobu, protože na to byli tři, ale nyní, když byli oba jeho bratři pryč, považoval svoji pozici za docela nesnesitelnou a řekl sestře: „Milá sestro, jdu také pryč a těžko se vrátím zpět, když se mi bude dařit jako mým bratrům. Otec mne nemá rád a já za to nemohu. Ty nadávky, které se dříve snášely na nás tři, dopadají nyní na mne samotného, což je na mne příliš těžké břemeno. Žij tu blaze a měj se tu dobře!“ Sestra nechtěla nejdříve bratra pustit, protože toho měla nejraději, avšak on odešel přesto tajně a cestou si dobře promyslel přesně, jak to má narafičit, aby získal trpasličí čepičku.

Když přišel do Zelených hor, brzy poznal na zelených kadeřích trávy to místo, kde trpasličí národ za měsíčních nocí tančil a křepčil, za setmění si tam lehl do trávy a čekal, až přijdou trpaslíci, aby si hráli, tancovali a házeli čepičkami. A byli tu a jeden z nich přišel do hochovy blízkosti, vyhodil svoji čepičku, ale chytrý chlapec po ní nesáhnul, neboť věděl, že má čas. „Nejdřív se ti chlapíčci musí dobře rozparádit a cítit se bezpeční.“ Trpaslík si čepičku, která spadla docela blízko hocha, opět vzal. Netrvalo to dlouho, tu vedle něj spadla druhá čepička „Oj,“ pomyslel si: „tady prší čepičky!“, ale nesáhnul po ní, dokud mu konečně nespadla ta třetí rovnou na ruku. Wuppps! Držel ji pevně a rychle se zvednul. „Zloděj! Zloděj! Zloděj!“ křičel hlasitě trpaslík, kterému čepička patřila, tenkým pronikavým hláskem, který se jednomu zarýval až do morku kostí. Tu se trpasličí lid hemžil sem a tam, ale hoch byl neviditelný, protože měl čepičku, a tak mu nemohli nic udělat.

Tu spustili všichni trpaslíci kvůli čepičce velký nářek a prosili, aby ji pro všechno na světě vrátil. „Pro všechno na světě?“ zeptal se: „Inu, to by se mi hodilo! Z toho obchodu by něco mohlo být! Ale nejdříve chci slyšet a také vidět, co to vaše „všechno na světě“ vlastně je. Takže nejdříve otázka: Kde jsou mí bratři?“ „Ti jsou dole v klíně Zelených hor.“ odvětil trpaslík, kterému čepička patřila. „A co tam dělají?“ „Slouží nám.“ „Tak? Oni slouží vám a vy teď sloužíte mně. Hybaj! Dolů k mým bratrům! Jejich služba je u konce a vaše začíná!“ A tak museli trpaslíci tenkrát poslouchat člověka, protože měl nad nimi díky té čepičce velkou moc.

Otřesení a ustrašení trpaslíci vedli svého pána na místo, kde se ve skále nacházel otvor, který se s duněním otevřel a rychle se šlo dovnitř a dolů, kde byly nádherné a neuvěřitelně široké prostory, velké sály a malé pokojíky a komůrky, vše podle trpasličí povahy a způsobů. Nyní si hoch přál dříve, než se po něčem ostatním porozhlédne, vidět svoje bratry. Tak je přivedli a nejmladší bratr viděl, že měli oděvy sluhů; žalostně na něj volali: „Ach, přicházíš také, milý dobrý bratře, náš nejmladší! Tak jsme opět spolu, ale v moci trpaslíků, nikdy neuvidíme světlo světa, zelený les a zlatá pole.“ „Milí bratři,“ odvětil ten nejmladší: „posečkejte! Myslím, že se karta obrátila!“ „Panské šaty a bohatý šat pro mne i mé bratry!“ poručil trpaslíkům, ale svoji drahocennou čepičku držel prozřetelně pevně v ruce, když byly jeho povely okamžitě poslušně vyplněny a šlo na oblékání.

Nyní si novopečený vládce trpaslíků poručil tabuli s vybranými pokrmy a vzácnými víny, zpěv a hudbu loutny spolu s baletem, pantomimou, ve kterémžto umění trpaslíci vynikají, potom drahocenné postele k odpočinku, nakonec museli trpaslíci zažehnout všechny světla v celé podzemní říše, vystrojit skleněný kočár s nádhernými koňmi v zápřeži a bratři se projížděli v útrobách zelených hor a prohlédli si všechny pamětihodnosti a cennosti, projeli všemi jeskyněmi s drahými kameny, popásli se na kráse vodotrysků a fontán, viděli kovy, které kvetly jako květiny, stříbrné lilie, zlaté slunečnice, měděné růže; vše tu zářilo leskem, nádhernou a přepychem.

Potom vládce zahájil jednání s trpaslíky o navrácení čepičky a předložil jim tvrdé podmínky. Za prvé si žádal nápoj z léčivých bylin, jehož tajemství bylo dobře známo jen trpaslíkům, aby vyléčil nemocné srdce svého otce a obrátil ho tak k lásce ke svým třem synům. Za druhé si přál věno pro nevěstu, a to tak velké, jak se sluší pro královskou dceru; to byl dar pro milovanou sestru. Za třetí mu měli obstarat vůz plný drahokamů a uměleckých předmětů, které umí vyrobit jen trpaslíci, dále plný vůz mincí ve zlatě, protože jedno rčení říká „ryzí zlato se směje a u srdce hřeje“ a bratři by se také rádi jednou smáli a zahřáli svá srdce, a nakonec ještě jeden vůz pro ně tři, pěkně pohodlně zařízený, aby měl skleněná okýnka, a k tomu vše potřebné, tři kočí, dostatek koní, postroje a náčiní.

Trpaslíci se při těch požadavcích svíjeli a křivili obličeje, lamentovali a hořekovali tak, že by se nad nimi kámen ustrnul, kdyby měl kámen lidské srdce, ale to jejich skučení jim nepomohlo. „Nu, jestli nechcete nebo nemůžete, nevadí,“ řekl vládce: „to mi také vyhovuje. Zůstaneme tady, protože je to u vás opravdu pěkné, já vám vezmu všem, kolik vás tu je, vaše čepičky, pak uvidíte, co bude, když vás člověk uvidí, budete po vás veta všude, kde se jen ukážete. A ještě víc! Pojedu nahoru na svět a posbírám ropuchy a ty vám pak dám každému před spaním do postele.“ Jakmile vládce vyslovil slovo ropucha, vrhli se všichni trpaslíci na kolena a volali: „Milost! Milost! Jen to ne! Pro všechno na světě, jen to ne!“ Neboť ropucha je pro trpaslíka horší jak smrt. „Vy hlupáci!“ spílal jim vládce: „Vždyť si nepřeji všechno na světě! Předložil jsem vám zcela skromné požadavky, mohl jsem si přát nekonečně více, avšak jsem z gruntu hodný člověk. Mohl bych si vzít všechno, tu čepičku i vládu nad vámi, neboť dokud ji mám, byl bych, jak dobře víte, nikdy neumřel. Takže splníte mi ty tři malé podmínky nebo ne?“ „Ano, ano, vznešený pane vláče!“ vzdychali trpaslíci a dali se do díla, aby vše požadované opatřili a všechny rozkazy splnili.

Ve mlýně starého nerudného mlynáře nahoře to nebylo k výskání. Když nejmladší bratr odešel, mlynář říkal: „Nyní je ten poslední ničema také pryč! Však si buď, kde jsi! Zmizí si to jak voda v kanále, tak rychle, než se člověk ohlédne. Co z toho člověk má, že vychovává děti, jednoho dne mu ukážou záda. Naštěstí je tu ještě to děvče, oko mé hlavy, moje milovaná.“ Ta milovaná tam ale seděla a plakala. „Zase brečíš?“ vrčel starý: „Myslíš, že věřím, že pláčeš za tvými bratry? Cha! Pláčeš kvůli tomu žebrákovi, kvůli tvému nápadníkovi, který by se o tebe rád ucházel. Ale je chudý jak kostelní myš, nemá nic a ty také nemáš nic. Já nemám nic, máme tedy všichni tři nic. Slyšíš klapání? Já ho neslyším, protože mlýn stojí! Hůř už to s mým mlýnem jít nemůže než, že stojí. Nemohu mlít, ty se nemůžeš vdát, svatbu budeme mít jen se zubatou! Co říkáš?“ Takové řeči slýchávala dcera denně, až přešly do tiché písně a neslyšné bolesti.

Jednoho krásného rána přijely kočáry, napřed jeden, pak druhý, třetí, zastavily před mlýnem, na kozlíku seděli malí kočí, ze stupátek seskákali malí lokajové a otevřeli dveře prvního kočáru, ze kterého vystoupili tři mladí krásní pánové, oblečení jako princové. Služebnictvo se hemžilo kolem těch ostatních kočárů, vykládalo, vybalovalo, skládalo truhly a truhlice, bedny a kazety, toaletky a dózy; všechno nosili do mlýna. Mlynář a jeho dcera tam stáli němí úžasem. „Dobré ráno, otče! Dobré ráno, sestro! Tak jsme opět tu!“ zvolali bratři a oni na ně překvapeně zírali. „Napij se na naše zdraví a shledání, otče.“ zvolal nejstarší bratr, vzal ze sluhovy ruky nějakou láhev, nalil ušlechtilý nápoj do umělecky tepaného zlatého poháru a poručil otci, aby se napil. Tento pil a dal pohár dál a pili všichni. Starci pojednou proudilo do studeného srdce teplo a mělo se k ohni a byl to zážeh lásky. Rozplakal se a padl svým synům do náruče, líbal je a žehnal jim. A potom přišel milý té dcery a směl také pít a líbat.

A na úplném konci tohoto příběhu se od radosti roztočila mlýnská kola, která předtím tak dlouho stála, a okolím se rozléhalo: „Klapy, klapy, klap. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka v romantickém kabátku „Zwergenmützchen“ (DM 46) je ze sbírky Neues deutsches Märchenbuch (Leipzig 1856) německého spisovatele Ludwiga Bechsteina. Z němčiny pro vaši radost přeložila, po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková