Strašidelný Popelák

Anonym



Jedno z nejpůvabnějších míst v Bádensku je pohoří Hegau. Díváte-li se od zámečku Neuhewen směrem k Bodamskému jezeru, tak vám na dosah leží Hegau, jehož jednotlivé vrcholky se tyčí pyšně do výše jako obři z pradávné minulosti. O tom nejmenším, ale nejpříkřejším z nich, o hoře Hohenkrähen se vypráví mnoho pověstí. [pozn1]

Kdysi dávno, někdy kolem roku 1200 nebo 1300 po Kristu, tu žil muž jménem Johanes Christoph Popelius Maier, toho času správce hradu ovdovělé svobodné paní von Kraien. Jeho kosti byly nalezeny ve farním kostele v Mühlhausenu u Engenu, kde dříve stávala hraběcí hrobka. Jeho duch prý po staletí nedošel klidu. Tu hotov ku pomoci, jindy však ke škodě, bloudil po okolí. Strašidlo bylo známo pod jménem Popelák z Hohenkrähen. Místní lidé dávají k dobru rozličná zdůvodnění, proč musel správce hradu po smrti strašit. Měl prý za života zle nakládat s lidmi, a proto nedošel klidu. [pozn2]

V jedné pověsti se praví, že jedenou pozdě večer požádal o nocleh na hradu Hohenkrähen jeden švábský opat, který projížděl kolem. Přístřeší mu bylo přátelsky poskytnuto. Po večeři spolu opat a správce ještě dlouhou chvíli seděli a mocně popíjeli výtečné hegauské víno, až z toho byli celí rozjaření a jeden druhého škádlili. Opat byl obtloustlý, správce zase malý a vyzáblý človíček. Ve slovní potyčce se správce vychloubal svojí nezvyklou silou. Ale tomu se opat jen smál, prý se správce může ztěží vytahovat svojí silou, když vypadá zrovna jako kostlivec a člověk by ho mohl protáhnout skrze ouško jehly. Správce, který takový posměch neunesl, se však rozhněval, vyskočil od stolu a poručil, aby toho tlusťoučkého kněžíka vhodili do hladomorny a tam ho o vodě a chlebu tak dlouho drželi, dokud nebude tak hubený, že se dokáže protáhnout ouškem jehly. Tak se stalo. Opat byl ve vazbě tak dlouho držen, dokud nebyl tak hubený jako jeho nevlídný hostitel, správce hradu. Když ho propustili, opat nemyslel na nic jiného než na pomstu. V klášterní knihovně našel knihu kouzel, ve které byly sepsány neblahé zaříkávací formule. A tak opat seslal na správce hradu strašlivou kletbu. Ten si brzy potom zlomil vaz a jako hradní duch musel za trest pak bloudit po okolí a všechno živé znepokojovat svým strašením.

Abatyše z Arnptenhausenu cestovala jednou do Öhningenu, aby si obhlédla vinice, které patřily ke zboží kláštera. Když jela kolem hradu Hohenkrähen, kola vozu se zastavila a více se nechtěla pohnout. Na pohled bylo všechno v pořádku, a tak se dovtípili, že to přiložil ruku k dílu zlomyslný Popelák. Abatyše věděla, že pořádná kletba by duchovo kouzlo zlomila, ale ta zbožná žena svému kočímu provždy zakázala klít, a tak na pokračování v cestě nebylo ani pomyšlení. V zoufalství abatyše na kočího zavolala: „Nu, Seppíčku, ve jménu Páně tedy klejte!“ To také kočí pohotově učinil a v tom okamžiku se dal kočár zase do pohybu. [pozn3]

Každou neděli kolem půlnoci přicházíval Popelák do jedné podzemní komnaty hradu Hohenkrähen, kde bývalo shromážděno mnoho rytířů, aby si zahráli kuželky. Ty i samotná koule byly z ryzího zlata. Také za nedělního rána, v čase bohoslužby, se dával Popele vidět u hry v kuželky. Jednou ho v tomto čase viděli hrát kuželky v hradním příkopu dva tovaryši. Když je duch hradního správce zpozoroval, zval je ke hře a oni se nenechali dlouho pobízet. Zpočátku pár zlaťáků vyhráli, ale potom prohráli celý svoji výhru a dokonce všechny peníze na cestu, nezbyl jim ani krejcar. Rozezlení tovaryši táhli dál. Cestou objevil jeden z nich ve své torně kouli od kuželek, za posměchu svého druha ji vytáhnul ven a zahodil do křoví. Oba tovaryši záhy přišli do vsi Mühlhausen u Mägdebergu. Když otevřel svoji tornu ten druhý, velmi se podivil, protože v něm našel kuželku a ta byla z ryzího zlata. Ihned chtěl ten poklad směnit za peníze, ale ve vsi neměl nikdo tolik peněz, aby mohl tak drahocennou věc koupit. Konečně se jeden z nich nechal přemluvit ke koupi alespoň kousku zlata za dva tisíce zlatých. Zbytek kuželky s sebou vzal tovaryš do Schaffhausenu a získal za něj ještě mnoho tisíc zlatých. Plný závisti a zloby hledal druhý tovaryš cestou vyhozenou kouli, ale už ji nikdy nenašel. Od toho času, když někdo viděl hrát Popeláka kuželky, měl tento jen osm kuželek a jen jedinou kouli. [pozn4]

Kdysi jel jeden mlynář z Radolfzellu z jarmarku v Möhringeru. Tu potkal pod hradem Hohenkrähen nějakého v cárech oděného poutníka, který ho prosil, zda by ho nesvezl do Singenu. Mlynář proti tomu nic neměl. Kousek před Singenem musel mlynář sestoupit z vozu a tu se nemálo vylekal, když zpozoroval, že jeho opasek se zlatem, který nosil kolem těla, je nějaký lehký. Cizinec mu s nevinným úsměvem řekl: „Jděte zpět, možná své zlato najdete!“ Opravdu, hned za vozem se blýskal v měsíčním světle na cestě první dukát, několik kroků dál ležel další a poslední nalezl tam, kde prve cizinec nastoupil. Tento zatím s velkým smíchem zmizel. Nyní mlynář pochopil, že vezl na voze zlomyslného Popeláka.

S prodavači skla nebo ženami nesoucími na prodej vejce si také občas ošklivě pohrál. Proměnil se v kládu nebo pařez u cesty. Když si na něj ti lidé sedli, aby si odpočali, tak v mžiku zmizel. Unavení poutníci tak spadli na zem i se svým nákladem skla nebo vajec a vše to rozbili a Popelák se tomu jen zlomyslně smál. Strážce brány v Radolfzellu mnohokráte oloupil o noční klid, napodoboval zvuky poštovní trubky. Když vrátný rychle vstal, aby otevřel městskou bránu, tu smějící se Popelák zmizel. Také jeden rybář z Moosu o Popelákovi mnohé vyprávěl, jak za temných nocí často slyšel volání: „Ho, Ho!“ A tak pospíchal na přívoz, neboť si myslel, že chce někdo převézt na druhý břeh, ale když tam přišel, byla loďka odvázaná a vesla ležela ve vodě. Nebo jeden rybář jednou v noci na jezeře naposledy rozhodil síť, tu to pleskalo, jako by v ní byla hojnost ryb. Když však přispěchal na místo, našel síť potrhanou a v nočním větru se ozýval potměšilý smích.

Na hradě Hohenkrähen měli děvečku, která ustavičně při dojení upíjela mléko, za což dostávala neviditelnou rukou od Popeláka vždy pěkný pohlavek, a proto svému pánu vypověděla službu. Příčinu své výpovědi mu však ozřejmit neuměla. Nakonec vyhrkla, že se nadále nenechá u dojení pohlavkovat. „Potom si ovšem musela při dojení dělat něco nepěkného,“ mínil pán: „jinak bys žádné pohlavky nedostávala.“ Děvečka se nakonec ke svému prohřešku přiznala a byla napomenuta, aby upíjení mléka při dojení zanechala. To učinila a od toho času už žádný pohlavek nedostala.

Mnohým obyvatelům Hegau býval však Popelák velmi ochotně k ruce. Především lidem na Bruderhofu byl velmi užitečný; dělal vše, co mu bylo předneseno, nosil vodu a dříví do kuchyně, házel slámu a seno na podestýlku, krmil dobytek, hřebelcoval koně, mlatcům snopy podstrkoval; chopil se všeho, co bylo třeba. Při každém příkazu se ale muselo říci „ne mnoho, ne málo“, jinak hodil všechno seno na zem nebo přivlekl do kuchyně z kůlny všechno dřevo v zásobě. Jako odměnu za jeho služby se pro něj muselo každý den prostírat, zvláštní talíř postavit a říci: „Popeláku, pojez se mnou!“ Zapomněl-li člověk na tu průpovídku, strhnul Popelák ubrus i s jídlem na zem, odvázal dobytek ve stáji a činil rozličné lotroviny. Rovněž ho museli pozvat, když chtěli vyjet ven. „Popeláku, pojeď se mnou!“ Potom si sedl na vůz a jel s dotyčným na pole. Nebyl-li ovšem pozván, jistě se na cestě stalo nějaké neštěstí. Při pečení chleba se pokaždé muselo tomu prvnímu žebrákovi, který toho dne přišel do dveří, dát jeden celý bochníček chleba, jinak Popelák zbývající chleba odnesl a v kuchyni učinil velký nepořádek.

Takových příběhů ze starých časů vyprávějí lidé o Popelákovi v Hohenkrähenu velké množství. Kdo si ale myslí, že strašidelný správce hradu ještě vyvádí své lotroviny, tomu musím říci, že Popelák se už dlouhý čas neukázal. [pozn5]




Poznámka 1 - Kdo propadl kouzlu Českého středohoří, určitě se na první pohled zamiluje do kraje Hegau na jihu spolkové země Bádensko-Württembersko, který byl taktéž vytvořen vulkanickou činností a malebně zaoblen následnou erozí. Místní lidé mají pro tento půvabný kraj poetické jméno, říkají mu „Kuželky Páně“. Na každém z vrcholků pohoří najdete pozůstatky středověkého hradu či tvrze. Na nejvyšším z vulkánů Neuhewen (864 m n.m.) v severozápadním Hegau stojí už od roku 1200 hrad Neuhewen (jiní mu říkají také Stettener Schlössle), který byl vyplněn bevorskými vojsky během třicetileté války v roce 1639. Dnes leží na úpatí hory obec Stetten, městská část Engenu. Fonolitový kužel Hohenkrähenu (644 m n.m.) na svém temeni nese zříceninu stejnojmenného hradu z konce 12.století, který také nepřečkal běsnění třicetileté války; byl vypálen v roce 1634.
Poznámka 2 - Jan Popelius Maier, správce hradu a loupeživý rytíř, o jehož životě nemáme žádné písemné důkazy, je zpodobněn na ojedinělém portrétu, který byl namalován v roce 1665 jako kopie obrazu z roku 1430. Podle helmy, se kterou je Popelius zpodobněn, odborníci odhadují, že žil na začátku 15. století v období úpadku šlechtického rodu Hohenkrähen. Každopádně se nevýrazná historická postava stala vděčným tématem místních pověstí a nositelem všech zlomyslností a nešťastných náhod, které obyvatele kraje stíhaly.
Poznámka 3 - Dnes státem úředně uznané rekreační obec Öhningen (Bádensko-Württembersko) leží u švýcarských hranic na západním břehu Bodamského jezera na poloostrově Höri, kterému básníci přezdívají „Zahrada Páně na jezeře“. Zde si můžete jako ostatní návštěvníci léčit pocuchané nervy v pohádkově romantických uličkách, lemovaných typickými hrázděnými domy se záplavou květin v oknech. Milovníci aktivního odpočinku zda najdou bohatou síť cyklistických i pěších stezek, které vedou i přes hranici do Švýcarska.
Poznámka 4 - Mühlhausen byste našli v Hegau na sever od Bodamského jezera mezi obcemi Singen a Engen. Poprvé ho svět vzal na vědomí v roce 787, kdy ho zmínili v darovací listěně kláštera Sv. Gallena. V roce 1230 byla na nedaleké zalesněné hoře zahájena opatem kláštera stavba obranného hradu Mägdeberg, který byl v běhu staletí opakovaně vyplundrován a opět vystavěn. Dnes z něj najdete jen malebnou zříceninu. Schaffhausen je dnes hlavní město stejnojmenného kantonu ve Švýcarsku a je proslulý jako centrum švýcarské renesance. Kolem roku 1000 tu na břehu Rýna vznikla osada, neboť tu byl široko daleko jediný brod, kde se vykládaly lodě, aby jejich náklad vozili do míst pod Rýnskými vodopády.
Poznámka 5 - Lidová pověst „Der Popele von Hohenkrähen“ je ze Švábska, historického území ve Spolkové republice Německo, které je dnes z velké části součástí spolkové země Bádensko-Württembersko. Pro vaše poučení a potěšení z němčiny přeložila, po svém převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková