Jak se nestal střízlík králem

Bratři Grimmové

Za starých časů měl ještě každý zvuk svůj smysl a význam. Když znělo kovářovo kladivo, tak volalo: „Dej se do toho! Dej se do toho!“ Když vzal stolař hoblík, tak ten zpíval: „A co za to? A co za to?“. Když začalo klapat mlýnské kolo, tak si bručelo: „Pomáhej pánbů! Pomáhej pánbů!“, a když byl mlynář šizuňk a zapnul mlýn, tak se kolo nejdříve pomalu zeptalo: „Kdo je tam? Kdo je tam?“, potom si rychle odpovědělo: „Mlynář! Mlynář!“ a nakonec zcela rychle: „Krade! Krade!“ Tak za těch časů měli svoji vlastní řeč také ptáci, tenkrát jí každý rozuměl, zatímco dneska to zní jen jako cvrlikání, čimčarání a štěbetání a u některých jako hudba beze slov.

Jednoho dne ptáky napadlo, že už dále nechtějí být bez pána a vyvolí si jednoho mezi sebou za krále. Jen jediný z nich, chocholatá čejka, ta byla proti tomu, neboť žila svobodně a svobodně prý chtěla umřít. Celá ustrašená poletovala sem a tam a křičela: „Kam se vrtnu? Kam se vrtnu?“ Nakonec se stáhla na osamělý a opuštěný močál a už se mezi svými nikdy neukázala.

Protože by se ptáci o celé té věci rádi poradili, jednoho krásného májového rána se všichni sletěli z lesů, polí a luk; orlové, pěnkavy, sovy a vrány, skřivani i vrabci, mám je všechny vůbec vyjmenovávat? Dokonce kukačka přišla a s ní i dudek, její kostelník, který tak říkají, protože se nechá slyšet vždy pár dní dříve než ona. Byl tam také jeden docela malý ptáček, který ještě neměl žádné jméno, a do zástupu se vmísil zcela nepozorovaně. Slepice, která náhodou o té celé věci nic neslyšela, se tomu velkému shromáždění velice divila: „Co je to tam? Co je to tam?“ kdákala, ale kohout svoji milou kvočnu uklidnil a vyprávěl jí, co mají práci v úmyslu. Nakonec se shromáždění uradilo, že králem bude ten, který vyletí nejvýše. Jedna rosnička, co tam seděla v rákosí, překvapeně zvolala, když to slyšela: „Né! Né!“ Protože si hned myslela, že takové závodění bude pro nejednu slzu. Ale vrána ji hrubě okřikla, že to vše dobře dopadne.

Aby nikdo nemohl říci: „Já bych vyletěl ještě výše, ale nastal večer a dál jsem nemohl.“, bylo dohodnuto, že se dají do závodění rovnou toho krásného rána. Na domluvené znamení se zvedlo celé hejno do vzduchu. Na poli se zvedl prach, ozvalo se mocné svištění a šustot křídel a vypadalo to, jako by vzhůru táhl černý mrak. Malí ptáčkové zůstali brzy vzadu, nemohli dál, a tak padali vyčerpáním na zem. Ti velcí to vydrželi déle, ale nikdo se nevyrovnal orlovi, který vystoupal tak vysoko, že by mohl slunci vyklovat oči. A když viděl, že ti ostatní už nemohou, tak si pomyslel: „Co bys letěl ještě výše, král jsi přeci ty!“ a začal se snášet dolů. Ptáci dole na něj volali: „Ty budeš náš král, nikdo nevyletěl výš jako ty!“ „Kromě mne! Kromě mne!“ zakřičel ten malý bezejmenný chlapík, který se schoval orlovi do prsních per, a protože nebyl unavený, stoupal nyní vzhůru a vystoupal tak vysoko, že mohl vidět pánaboha, jak sedí nahoře na svém trůnu. A když dorazil tak vysoko, složil svoje křídla dohromady a snášel se dolů a dole volal tenkým pronikavým hlasem: „Král jsem já! Král jsem já!“ „Ty náš král, ty střízlíku?“ volali ptáci rozzlobeně: „Dostal ses tam lstí a podvodem!“

S touhle volbou nebyli ptáci spokojení, tak stanovili jinou podmínku. Králem bude ten, kdo dokáže vletět nejhlouběji do země. Jak silně sebou plácala o zem husa! Jak sebou kohout smýkl do nějaké díry! Ale kachna přišla na nejhorší cestu, skočila do nějakého hrobu, ale vykloubila si při tom nohy, a tak se kolébala pryč, k nejbližšímu rybníku s voláním: „Sakrapísek! Sakrapísek!“ Ale ten bezejmenný mrňous si našel myší díru, vklouzl dovnitř a volal tenkým hlasem: „Král jsem já!“ „Ty střízlíku, ty že jsi náš král?!“ volali ptáci ještě rozzlobeněji: „Myslíš, že tvoje lsti tady něco platí?“ Dohodli se, že ho v jeho díře uvězní a nechají vyhladovět. Jako stráž tam postavili sovu, aby ten šibal neunikl; to jim zaručila životem.

Ale když přišel večer, všechny ptáky díky tomu závodění přepadla únava, a tak šli s dětmi a ženami spát. Sova zůstala stát u myší díry a upřeně se svýma velkýma očima dívala dovnitř. Mezitím se ale také unavila a pomyslela si: „Jedno oko bys zamhouřit mohla, budeš hlídat tím druhým a ten malý zlosyn nemůže ven.“ A tak jedno oko zavřela a tím druhým upřeně zírala do myší díry. Mrňousek vystrčil hlavu a chtěl frnknout pryč, ale sova se k němu ihned vrhla, a tak se stáhl zpět. Potom sova to jedno oko opět otevřela a zavřela to druhé, a tak to dělala celou noc. Ale pak se stalo, že když jedno oko opět zavřela, zapomněla to druhé otevřít a sotva měla obě oči zavřené, usnula. Ten malý ptáček to brzy zpozoroval a vytratil se pryč.

Od těch času se nesmí sova nechat vidět za dne, jinak se na ni ostatní ptáci vrhnou, až litá peří, takže vylétá jen za noci. Sova ale k smrti nenávidí a pronásleduje myši, které vyhrabávají do země ty nešťastné díry.

Také ten malý ptáček se nedává rád vidět, protože se bojí, že by mu šlo o krk, kdyby ho dopadli. Prodírá se ploty, drží se v husté trávě a křoví, a když si je docela jistý, občas volá: „Já jsem král! Já jsem král!“. To jméno střízlík mu už zůstalo.

Toho dne, kdy volili krále, byl nejšťastnější skřivan. Nemusí poslouchat žádného krále, a tak když vyjde slunce, stoupá vzhůru a volá: „Ach, to je krása!“ [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Zaunkönig“ (KHM 171) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny přeložila, pro vaši potěchu po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková