Jak slepičku pohřbili

Joseph Haltrich



To bylo tenkrát, jak kohoutek pro samé pobíhání a handrkování přinesl vodu pozdě a slepička se skrze zrnko hrášku udusila. Kohoutek tedy vyrobil kočárek z vaječné skořápky, položil do něj zesnulou slepičku, zapřáhnul dvě vešky a dvě myšky a vydal se na cestu k hřbitovu: „Kšá vešky, smutný je váš skok, hyjá myšky, studený je černý hrob.“ Když slepičku pohřbil, obrátil se smutně k domovu; i jeli docela pomalu, pomaloučku, inu jako z pohřbu.

Přišel medvěd a ptal se kohoutka, proč je tak smutný, a když slyšel, že slepička zemřela a právě ji pohřbili, začal taky usedavě plakat a byli na to naříkání dva. Pak se medvěd zeptal: „Mohu si přisednout?“ Tu kohoutek zvolal: „Nasedni, příteli milý, nechť kola v tu chvíli myšky roztočí, vešky do dáli vyskočí! Kšá vešky, smutný je váš skok! Hyjá myšky, studený je černý hrob!“

Ujeli malý kousek, když přišel vlk a ptal se, proč jsou tak smutní; tu slyšel, že slepička zemřela a právě ji pohřbili, byl i on k neutěšení, a tak plakali kohoutek, medvěd i vlk. Pak se vlk zeptal: „Mohu si přisednout?“ Tu kohoutek zvolal: „Nasedni, příteli milý, nechť kola v tu chvíli myšky roztočí, vešky do dáli vyskočí! Kšá vešky, smutný je váš skok! Hyjá myšky, studený je černý hrob!“

A když tak jeli za všeobecného vzlykání a vzdychání dál, objevili se jeden po druhém liška, rak, vejce, jehla, špendlík a mlýnský kámen a všichni plakali a hořekovali, lomili rukama a trhali si, co jim bylo milé, když uslyšeli, že slepička zemřela a právě ji pohřbili, a protože bylo v kočárku místa dost, nechal je kohoutek všechny nastoupit.

Jeli stále dál a dál, až přišla noc, hledali si nocleh v jednom hostinci, který stál u cesty. Ale hostinský byl hrubián a necita, když mu vyprávěli o svém velkém žalu a hořekovali nad smutným osudem, že slepička zemřela a právě ji pochovali, jen se jim vysmál a s posměchem je vypráskal do černé noci.

Tu se velmi rozhněvali a smluvili se, že takový skutek potrestají. A každý přednesl, co tomu zlému hostinskému provede. Medvěd řekl:„Já si prohlédnu chlév.“ Vlk řekl: „Já spočítám ovce v ovčíně.“ Liška řekla: „Já nakouknu do kurníku.“ Rak řekl: „Já si lehnu do umyvadla.“ Vejce řeklo: „A já do horkého popela.“ Jehla řekla: „A já na stoličku.“ Špendlík řekl: „A já do ručníku.“ Mlýnský kámen řekl: „A já nad domovní dveře.“ Kohoutek řekl: „A já budu hlídat na bidýlku.“ Jakmile hostinský usnul, vydali se na svá místa.

Medvěd, vlk a liška se s krávami, ovcemi, slepicemi a husami vypořádali v krátkém čase, na živu nezůstalo nic. Když hostinský ráno vstal, šel k ohni, aby ho rozfoukal a tu mu vejce vmetlo do očí žhavý popel. Hostinský zaklel a běžel k umyvadlu, ale když ponořil ruce do vody, tu ho štípnul rak. Chtěl se osušit ručníkem, ale špendlík ho píchnul, až mu tekla krev. Netušil co se to dneska děje, v tom rozčilení si sednul na stoličku, ale v mžiku vyskočil jako šipka, neboť jehla se mu zabodla do jeho tlustého masa. „Čert, aby to spral, himlhergot!“ klel vztekle a chtěl vyrazit ven ze dveří. Ale tam čekal mlýnský kámen a ten to hostinskému spočítal nadobro.

Když kohoutek viděl, že hostinský už nikdy bič na nikoho nezvedne, zvolal zvesela: „Po právu se mu stalo!“ A zrovna v té chvíli začalo svítat a tak kohoutek zakokrhal: „Kykyryky! Vzhůru, vzhůru, jedeme dál!“ Nyní se všichni sešli a vyprávěli si, jak to vše zařídili, a největší pochvalu dostal mlýnský kamen. Tak táhli dál a dál a kohoutek volal: „Kšá vešky, smutný je váš skok! Hyjá myšky, studený je černý hrob!“

A táhnou světem dodnes, putují sem a zase tam a kde najdou hrubiána a necitu, tam mu zahrají své kousky. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Begräbnis des Hühnchens“ je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 -17.05.1886). Z němčiny pro vaši radost přeložila, po svém rozumu dovyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková