Hora Zemúň

Bratři Grimmové



Byli jednou dva bratři, z nichž jeden byl bohatý, až to bralo dech, a ten druhý chudý, až usedalo srdce. Ten bohatý však tomu chudému nedal ani, co by se za nehet vešlo. Toho chudého živilo políčko, však bylo zrovna jako dlaň, a živobytí to bylo tak bídné, že k posledku neměl pro ženu a děti ani kůrku. Jednou táhl ten chudý svoji prázdnou kárku lesem, když tu narazil na vysokou skálu, které si do té doby nikdy nevšimnul. Zůstal překvapeně stát, když tu uviděl, jak se sem žene dvanáctero divokých chlapů na koních. Protože mu přišlo na mysl, že jsou to asi loupežníci, mrštil kárku do křoví a sám si kalupem vylezl na nejbližší strom, aby čekal, co se bude dít.

A už bylo těch dvanáct divousů tady! Zastavili u skály a zvolali: „Horo Zemúni, Zemúni horo, otevři se!“ Nato se skála uprostřed rozestoupila, těch dvanáct vstoupilo dovnitř a skála se za nimi zavřela. Za malou chvíli se opět otevřela, muži vyšli ven a na zádech nesli těžké pytle. A když byli všichni na světle božím, zvolali: „Horo Zemúni, Zemúni horo, zavři se!“ A bylo to! Hora se zavřela a po dveřích nebylo ani památky a těch dvanáct loupežníků bylo taky pryč.

Chuďas slezl dolů, a protože byl na to tajemství, které hora svém nitru ukrývá, ukrutně zvědavý, zavolal: „Horo Zemúni, Zemúni horo, otevři se!“ A ona se vskutku otevřela. Vešel dovnitř a našel tam obrovskou jeskyni plnou stříbra, zlata a spousty perel a zářících drahokamů; všechno to tam leželo na hromadách jako obilí. Samým úžasem nevěděl, co si počít, zda si smí něco z těch pokladů vzít; ale nakonec si naplnil tornu zlatem, zatímco perly a drahokamy nechal ležet. Když vyšel ven, zavolal: „Horo Zemúni, Zemúni horo, zavři se!“ A bylo to! Hora se zavřela, on vzal kárku a táhl domů.

A bylo po starostech! Ženě a dětem nakoupil chleba a sobě i dobré víno; žili si šťastně a počestně, dělili se s chudáky a dělali i jiné dobré skutky. Když se zlato minulo, šel si ke svému bratru půjčit měřici, aby si poměřil zlato, co si zase z kouzelné hory přinesl; ale ostatních pokladů se ani nedotknul. Když zašel pro zlato potřetí, opět na bratrovi žádal měřici. Ale ten byl už dlouhý čas celý závistivý skrze to jmění a majetek, které si chudý bratr zaopatřil, a nemohl pochopit, odkud to bohatství pochází a co s tou měřicí vlastně vyvádí. I přišla mu pod ruku lest, natřel dno měřice smolou, a když ji dostal zpět, našel na ní přilepený zlaťák. Šel tedy za bratrem a zeptal se ho: „Copak jsi tou měřicí, bratře měřil?“ „Pšenici a ječmen.“ odvětil tento. Tu mu ukázal zlaťák a vyhrožoval mu, pokud neřekne pravdu, že ho bude žalovat u soudu. Tak mu chudý bratr vše vypověděl.

Bohatec nelenil, nechal hned zapřáhnout vůz a uháněl k hoře, aby té příležitosti lépe využil a přivezl si i jiné poklady. Když přijel k hoře, zavolal: „Horo Zemúni, Zemúni horo, otevři se!“ Hora se otevřela a on vešel dovnitř. A když uviděl všechno to bohatství, co tu leželo, dlouho nevěděl, co by popadnul dřív, nakonec si nabral tolik drahokamů, že je sotva unesl. Chtěl svůj náklad vynést ven, ale protože jeho srdce a mysl omámil leskem těch pokladů, zapomněl jméno té hory a zvolal: „Horo Zimáni, Zimáni horo, otevři se!“ Ale skála se ani nepohnula. Tu jej popadnul strach, ale čím déle přemýšlel, tím více se mu myšlenky zamotávaly a ani všechny ty poklady mu nepomohly.

Večer se hora otevřela a dovnitř se nahrnuli loupežníci, a když ho viděli, smáli se a volali: „Ptáčku, konečně tě máme, myslíš si, že jsme nezpozorovali, že jsi tu už dvakrát byl? Ale do třetice nám neodneseš nic!“ Boháč zvolal: „To jsem nebyl já, to byl můj bratr!“ Ale mohl prosit o život, jak chtěl a říkat, co chtěl, lupiči s ním udělali krátký proces. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Simeliberg“ (KHM 142) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů Kinder-und Hausmärchen (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny přeložila, pro vaši potěchu po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková