Lodník a tři anglické princezny

Ulrich Jahn

b yl jednou jeden bohatý mořeplavec, který zestárl a zpohodlněl a už neměl chuť vydávat se na další cesty, a tak předal obě své lodě jedinému synovi a svému zeti a navrch jim k tomu ještě vyplatil peníze, aby mohli v cizích zemích obchodovat. To těm dvěma nemusel říkat dvakrát, nakoupili pšenici, která byla v té době velmi levná, naložili ji na lodě a vyrazili na moře, aby náklad prodali v Turecku, kde bylo tenkrát velmi draho. Pluli již dobrých osm či čtrnáct dní, když do lodi, kterou dostal mořeplavcův syn, začalo téci a osádka musela pumpovat a pumpovat, aby loď udržela nad vodou. „Pojď, pomoz mi!“ zavolal lodník [pozn1] tlampačem na švagra, ale ten mu odpověděl: „Proč ses lépe nepodíval, než jsi opustil přístav! Pomoz si sám, já kvůli tobě nepřijdu ke škodě!“ Tak jinochovi nezbylo, než aby nouzově zakotvili u břehu, zatímco švagr odplul pryč.

z atímco námořníci loď vyložili, vytáhli a opravovali, šel lodník do vnitrozemí, aby se tam porozhlédl. Když stál před městskými branami, uviděl na šibenici viset muže, kterému krkavci klovali do obličeje. „Copak to je?,“ zeptal se okolostojících: „vy necháváte zloděje viset na šibenici, dokud nezetlejí?“ „To normálně neděláme,“ odvětili lidé: „ale tento ničemník tu musí viset, dokud mu ptáci nevyklovají maso z těla. Nezanechal po sobě ani haléř, aby mu člověk vystrojil pohřeb. A k tomu všemu kdo by platil kata, aby ho sundal.“ Jinochovi bylo ubohého hříšníka líto, a tak šel k mistru popravčímu a vtiskl mu do dlaně pár zlatých, aby oběšence sundal. Potom poručil svým lidem, aby stloukli rakev, oblékl mrtvého do krásných šatů a uložil ho do rakve. Dva z námořníků vykopali hluboký hrob, čtyři jiní zanesli rakev na márách k hrobu a spustili ji dolů; lodník přečetl pár slov z bible a námořníci zazpívali jeden ze žalmů, pak hrob zasypali hlínou a vrátili se na loď.

t rvalo to ještě několik dní, než byli tesaři se svou prací hotovi, a loď byla spuštěna na vodu, pšenice opět naložena a mohlo se pokračovat v cestě. Měli v plachtách příznivý vítr, ale ačkoli jeli rychle, byli teprve na půl cesty do Turecka, když se švagrova loď vracela z cesty zpět. „Tak to má být,“ zavolal švagr: „a když se toho budeš držet, tak snad ještě něco dokážeš.“ „Starej se o sebe, jako se já starám o mne.“ dal mu lodník v odpověď. Tu švagr odvětil: „Jen počkej, však otci povyprávím, co jsi za chytráka a jak jeho majetek promarníš.“ Ta poslední slova ale ten druhý již neslyšel, neboť vítr je od sebe odehnal; a ten příznivý vítr vydržel, takže za krátký čas přirazili k tureckým břehům.

s otva se lodník vylodil na břeh, potkal sultána, který vyhlížel nějakou další loď s potravinami, neboť hladomor byl den ode dne horší. „Co máš naloženo“ zvolal sultán. „Pšenici“ odvětil lodník. „Tak to kupuji celý náklad!“ řekl sultán: „Co za něj chceš?“ A když se jinoch dlouho rozmýšlel, řekl sultán spěšně: „Naložím ti tvoji loď místo pšenice hedvábím, k tomu ti dám ještě jiné dvě lodě plné hedvábí a k tomu ti splním jedno přání, pokud bude v mé moci.“ S takovou cenou byl jinoch spokojený, a tak loď vyložili, místo pšenice mu naložili jeho loď a ještě dvě další hedvábím, ale žádné přání nevyslovil, protože nevěděl, co by si měl přát. „Nevadí,“ řekl sultán: „když tě něco napadne později, bude ti to splněno.“ Na to dal lodníkovi ruku a tento šel zpět na loď a vyrazil domů.

p luli sotva jednu námořní míli, když tu před nimi stála v moři věž, ze které vyhlížely tři panny, plakaly a lomily rukama. „Vezmi nás s sebou!“ volaly jedněmi ústy. Tak poručil přirazit k věži, aby jim pomohl, ale ta byla zamčena. „Kde je klíč?“ zvolal nahoru. „Klíč má sultán.“ odvětily panny. Tu si lodník vzpomněl, že má u sultána jedno přání, a tak obrátil zpět k Turkům a sultána požádal, aby mu dal klíč od věže v moři. „To je tvrdé! Raději bych ti daroval polovinu mého království,“ odvětil sultán: „ale jednou jsem to slíbil a co jsem slíbil, to splním.“ S tím vytáhl z kapsy klíč a dal ho lodníkovi. Ten s ním spokojeně pospíchal na loď, zvedli kotvy a netrvalo to dlouho, přirazili u věže a ty tři panny osvobodili. Sotva je přivedli na palubu, padly jedna po druhé mladému lodníkovi kolem krku a volaly: „Tys mě zachránil, staneš se mým mužem.“ „Děvenky,“ odporoval: „to je od vás opravdu pěkné a všechny se mi velmi líbíte, ale vzít si mohu jen jednu.“ Aby se žádné nedotkl, vzal si za ženu tu nejstarší, neboť zvyk je takový, že ta dostane první muže.

l oď mezitím plula s příznivým větrem v plachtách domů, a když uplynulo pár týdnů, měli přístav na dohled. Lodníkovi hořelo srdce nedočkavostí, až opět uvidí svého starého otce, neboť to byla jeho první cesta. Vzal tedy svou ženu a její sestry za ruku, nechal se vylodit a potom pospíchal tak rychle, jak jen mohl, do domu svého otce. Tomu ale celý ten čas ležel na uších zeť a meldoval mu, jak je jeho syn je lehkomyslný člověk, jak ho brzy připraví o majetek, a tak když syna viděl přicházet se třemi ženami, myslel si, že je to nějaká holota s žebrotou, a zlostně zvolal: „Není u nás dost děveček, že sis musel další tři přivést od Turka? Opovaž se vstoupit do mého domu, nechám tě vyhnat ze dvora psy!“ Když syn ta slova slyšel, byl velmi smutný, ale nemohl otci odporovat, proto se obrátil zpět do přístavu a nechal vydražit své lodě. Z těch peněz, které mu to vyneslo, si koupil krásný, velký dům, do kterého uložili všechno to sultánovo hedvábí a z lodníka se stal bohatý kupec, neboť tři náklady hedvábí, to už je něco!

a běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

m ladý mořeplavec žil se svojí ženou a dvěma švagrovými ve štěstí a radosti celý rok, tu mu jednoho dne žena řekla: „Mužíčku, co myslíš, mohl bys vystrojit loď?“ „Má milá,“odvětil: „k čemu bych zase cestoval, vždyť jsme i bez toho dost bohatí.“ „Však nebudeš nikam cestovat,“ odvětila jeho žena: „jen zajedeš naproti do Anglie a odevzdáš králi dopis.“ „To je něco jiného,“ odvětil muž: „to udělám rád.“ Vydal se do přístavu a koupil překrásnou loď; inu, jak už se na bohatého kupce patří. Dříve ale než se nalodil, vzala si ho žena na stranu a řekla mu: „Buď na pozoru a neber nikoho z Anglie domů, neboť to by byla zkáza.“ To jí muž slíbil a každá sestra mu dala vlajku a řekly: „Až budeš čtvrt míle daleko od města anglického krále, tak nechej na stožár vyvěsit ty tři vlajky.“ „To udělám.“ odvětil a dal své ženě a jejím sestrám polibek a nalodil se na loď, zvedli kotvy a pluli pryč.

n a dohled od královského města poručil, jak měl uloženo, na stožár vyvěsit, ty tři vlajky. Sotva byly nahoře a vesele se třepotaly ve větru, vystřelili měšťané londýnští na loď z kanónů. To uslyšel starý král v zámku a podíval se z okna. „Copak je to?“ zavolal na své lidi: „Zavál vám oči písek? Copak nevidíte, že je to anglická loď, která chce do přístavu?“ „Ale vytažení tří vlajek najednou znamená válečnou loď.“ odvětili lidé; ale král je neposlouchal, nastoupil na člun a nechal se odvézt na loď. „Kdo je pánem této lodi?“ zvolal, když stál na palubě: „Já jsem anglický král.“ „Pokud jste král Anglie,“ odvětil lodník: „tak mám pro vás dopis.“ S tím mu psaní podal. Král ho otevřel a potom, co si ho přečetl, stiskl lodníkovi ruku a řekl: „Ty jsi tedy můj zeť.“ „O tom nic nevím.“ odvětil lodník. „Ty nevíš,“ smál se král: „ a přitom máš moji nejstarší dceru rok a den za ženu a pluješ pod její vlajkou a vlajkami jejích sester.“ Tu se podíval lodník pozorně na hlavní stěžeň a opravdu, na vlajkách byla vyšita jména jeho ženy a jejích sester. Zavládla velká radost a mladý lodník musel s králem na zámek, kde vystrojili velkou hostinu.

u plynul den, dva a lodníkovi to bylo dlouho a řekl: „Musím zpět domů, stýská se mi po ženě, už to déle nevydržím.“ „Máš pravdu.“ odvětil král: „ jeď hned zítra a pospěš si a moje dcery přivez, budeš žít tady na zámku jako následník na trůnu.“ Lodník to slíbil, ale dříve než se s králem rozloučil, přišel k němu nějaký starý, zarostlý admirál a prosil ho, zda by ho nevzal s sebou, zná prý celý svět, jenom jeho zemi ještě nikdy neviděl. Lodník pomyslel na slova své ženy a řekl mu: „Z toho nic nebude, já nikoho na loď neberu, ať je to, kdo chce.“ Tu admirál běžel za králem, a protože tento mu nemohl prosby odepřít, nehledě na to, proč by jeho zeť nemohl toho starého muže vzít, a tak za něj ztratil slovo. Lodník si pomyslel: „Prosí tě král, vždyť na tom není nic špatného, jak by nám mohl ten stařec ublížit.“ Nakonec řekl: „Pro mne za mne, tak ať jede s námi.“ Tak se nalodili a vypluli.

n etrvalo to dlouho a cesta byla u konce, lodník šel na břeh, aby pozdravil ženu a její sestry a vyprávěl jim, jak se mu na otcově dvoře dařilo a že se s nimi musí ihned vrátit do Anglie. „Nikoho jsi z otcovy říše nepřivezl s sebou?“ zeptala se jeho žena. „Nikoho,“ odvětil: „jen jednoho šedovlasého admirála, tomu jsem to nemohl odepřít, protože se za něj přimlouval tvůj otec.“ „Ach, to je zrovna ten nejhorší,“ hořekovaly sestry jedněmi ústy: „ten je vinen tím, že jsme byly uvězněny ve věži na moři. Nyní je vše ztraceno, povede se nám opět zle.“ Zatímco takto mluvily, otevřely se dveře a vešel lodníkův starý otec. „Můj synu,“ řekl: „pochopil jsem, že tě muž mé dcery zle pomluvil a nechci zemřít dříve, dokud mi neodpustíš.“ „Ach, není co odpouštět.“ řekl lodník radostně a padl otci kolem krku. „Je dobře, že jsi přišel. Vzal jsem si za ženu dceru anglického krále a spěchám, abych se s ní vrátil do říše mého tchána.“ „Anglického krále?!“ zvolal otec a úlekem málem upadl na záda. „Ano, milý otče, tak to je,“ odvětil syn, „a protože nyní dům, ani hedvábí nepotřebuji, tak ti to přenechám, ať s tím naložíš, jak chceš.“ Potom, co se tímto způsobem s otcem usmířil, nasedl se svou ženou a jejími sestrami na loď, dal otci ještě jednou sbohem a vypluli směrem do Anglie. Vzali s sebou i toho starého admirála, který vůbec nevypadal tak zlý, jak ho vylíčila nejstarší královská dcera, naopak byl přátelský a přívětivý, a protože se dlouhá léta plavil po mořích, ukázal mladému lodníkovi mnohé, co tento ještě nevěděl, až si ho nakonec tento od srdce zamiloval.

d ruhého dne však, to byli již na hlubokém moři, stál lodník se starcem na zadní palubě a dívali se do dáli, když tu do něj admirál strčil tak prudce, že jinoch přepadl přes palubu a zmizel ve vlnách. Nikdo z námořníků nic nezpozoroval, jen ty tři princezny z kajuty dobře viděly, jak ten proradný člověk shodil lodníka do moře. Chtěly spustit povyk, ale to už stál admirál před nimi s dýkou v ruce a hrozil, že je všechny podřízne, pokud nebudou mlčet jako ryby. Královské dcery se strachovaly o své životy, a tak admirálovi složily krutou přísahu, že králi, jejich otci, řeknou, že lodník během cesty spadl přes palubu. Když dopluli do Anglie a otec se ptal: „Kde je lodník, můj zeť?“ řekly jednohlasně: „My nevíme, z paluby ho smetla velká vlna a on se utopil v moři.“ Král uspořádal velkou zádušní hostinu, a když bylo období smutku za nimi, zavolal si svoji nejstarší dceru a řekl jí: „Právě u mne byl admirál a přeje si tě za ženu.“ „Toho nechci,“ odvětila princezna, a když na ni král naléhal, že nemůže přece celý svůj život držet smutek za svého prvního muže, řekla: „Mým mužem se stane ten, který mi postaví věž podobnou té, ve které jsme já a moje sestry u sultána trpěly.“ Ale to řekla jen kvůli tomu, že nikdo nemohl vědět, jak ta věž vypadala, a tak doufala, že bude dál nerušeně držet smutek za svého muže.

b rzy se rozneslo, že ten, kdo dokáže v moři vybudovat věž podobnou té, ve které žily uvězněné princezny, dostane nejstarší dceru anglického krále za ženu, a tak se do Anglie sjeli všichni stavitelé světa a stavěli a budovali, ale většina z nich nedokázala v moři postavit žádnou věž, a těch málo, kteří dokázali položit alespoň základy, museli práce zanechat, sotva dosáhli vodní hladiny, neboť to vždy přijely na lodi princezny, aby se na rozdělanou práci podívaly, a řekly: „Tak ta věž, ve které jsme byly u sultána zavřené, nevypadala.“ A ze svatby nebylo nic.

n yní necháme stavitele stavět a budovat a podíváme se, co se stalo s lodníkem. Ten se neutopil, jak zrádný admirál doufal, ale plaval na širém moři, a co byl nějaký čas unášen vlnami sem a tam, narazil na kmen stromu, kterého se pevně chytil, a proud ho zanesl na skalisko, které vyčnívalo z moře. Vylezl nahoru a rozhlížel se, zda neuvidí nějakou loď, která by ho vzala na palubu, ale ať hlavou kroutil, jak chtěl, ať napínal pohledy do dálky, neviděl ani plachtu. Bylo odpoledne a slunce klesalo níž a níž, a když se konečně mělo ponořit do moře, přiletěl obrovský orel a zvolal: „Hybaj dolů z toho kamene, to je moje místo!“ „To může být,“ odvětil lodník: „ale nyní patří mně, přece kvůli tobě neskočím do moře.“ Tu se orel obrátil a odletěl pryč. Lodník strávil na skále noc a také následujícího dne čekal, ale nepřiplula žádná loď. Se západem slunce přiletěl opět orel a zavolal na něj: „Hybaj dolů z toho kamene, to je moje místo!“ „To věřím,“ odvětil mu lodník: „ale přece tu zůstanu, pro dva tu není místo.“ Orel se opět obrátil a odletěl pryč. Druhá noc se lodníkovi již zajídala a toho třetího dne se cítil tak nemocný a slabý, že na život rezignoval, neboť měl hlad a žízeň. Když večer opět přeletěl orel a volal: „Hybaj dolů z toho kamene, to je moje místo!“ řekl mu na to: „Nech toho pokřiku a raději mě zanes na pevninu, pak nám bude pomoženo oběma.“ „To jsi měl říci hned první den,“ řekl orel: „víc jsem ani nechtěl.“ S těmi slovy ho popadl do silných pařátů a vynesl vzhůru do vzduchu a nesl na pevninu.

t am se s ním snesl dolů, a když stáli na pevné zemi, spadlo z orla jeho peří a stál před ním člověk, jako byl on sám. „Ty mne už nepoznáváš?“ ptal se přátelsky: „Já jsem ten mrtvý, kterého jsi tenkrát koupil ze šibenice, nemohu dojít klidu dříve, dokud ti tvůj dobrý skutek neoplatím. Peníze nemám, je ti tvá záchrana dostatečná odměna?“ „To bych řekl!“ zvolal lodník: „Já jsem udělal jen to, co jsem musel, ale ty jsi mě zachránil od smrti a přenesl přes hluboké moře. Tys mi to splatil desetkrát.“ Ten druhý odvětil: „Ještě si nejsme kvit! Jsem totiž stavitel té věže, ve které držel sultán uvězněné princezny, když jsem ji dostavěl, nechal mě pověsit, abych nikomu už podobnou stavbu nepostavil. Tvoje žena vyhlásila, že jejím novým manželem se stane muž, který věž dokáže znovu postavit. Vezmi si moje staré plány a nákresy, a tak tu práci dokážeš.“ S tím vytáhl ze své torny roli papírů, předal ji lodníkovi a zmizel. Lodník putoval, dokud nenašel lidi, a co u nich pojedl a popil a zůstal přes noc, vydal se ráno na cestu do Anglie.

a běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

p utoval od vsi ke vsi, od města k městu, ale ačkoli velmi pospíchal, uplynul nakonec celý rok, než konečně dorazil do královského města anglického krále, kde se celý ošuntělý a otrhaný uchýlil do jednoho hostince a hostinského prosil, aby ho ohlásil u krále. „Tak tys nakonec také stavitel?“ zeptal se hostinský udiveně. „To jsem.“ řekl lodník. Tomu se hostinský smál, až se za břicho popadal, ale jinoch řekl: „Ty se směješ, protože vidíš moje otrhané šaty, ale i ve špatném kabátě může vězet schopný muž, však král myslí jistě stejně jako ty, proto mu řekni, že tu věž postavím, ale k němu na zámek nepřijdu dříve, dokud mi nedá peníze na nové šaty, protože jsem na cestě sem ušel více než tisíc mil.“ Hostinský jeho řeči poslechl a přednesl žádost cizího muže králi, který se dlouho nerozmýšlel a poslal mu z pokladnice sto zlatých. Za to si lodník koupil pěkné šaty a potom předstoupil před krále i jeho dcery. „Ty,“ řekla ta druhá té první, když stavitele uviděla: „to je přece tvůj muž.“ „Mlč, sestro,“ odpověděla tato: „můj muž leží v hlubokém moři a krmí se jím ryby.“ Mezitím se lodník s králem umluvili, že dostane mistry a zedníky, aby mohl začít s prací. Protože lodník sám stavitelství nerozuměl, ukázal zedníkům svoje plány a nákresy a ty byly tak jasné a přesné, že to nemohli zkazit či poplést, takže to netrvalo dlouho a princezny se musely nalodit, aby si prohlédly zdi věže, neboť už dosáhly vodní hladiny. „Ano, to je naše věž,“ zvolaly ta nejstarší i nejmladší princezna jedněmi ústy, ale ta prostřední se podívala lodníkovi pozorně do obličeje a zašeptala své sestře: „To je tvůj muž.“ „Netrap mé bolavé srdce,“ odpověděla nejstarší princezna: „a nechej mrtvé spát v pokoji.“ Mezitím věž den za dnem rostla výš a výš a dříve, než uběhl měsíc, byla práce u konce. „Naše věž! Ano, to je naše věž!“ volaly princezny a tleskaly rukama; starý král popadl svoji nejstarší dceru za ruku, vedl ji ke staviteli a řekl: „Tady je tvoje žena, až budeme opět na pevnině, zaveze vás kočár rovnou do kostela, aby vás tam oddali.“ „Ty oddavky nejsou nutné, jedny oddavky stačí, alespoň tak to platí v celém křesťanském světě.“ řekl lodník a přitáhl si svoji ženu na prsa. Tu se nejstarší princezně otevřely oči, ale ta druhá zvolala: „Vidíš, sestro, já jsem ti to hned říkala a tys mi nechtěla věřit.“ „Copak se stalo?“ ptal se starý král překvapeně: „Vy děláte, jako byste se znali již dlouho.“ „To je také pravda.“ volali všichni tři: „ten stavitel je lodník, co nás vysvobodil z věže a přinesl ti dopis.“ „Ale vy jste říkaly, že se utopil v moři?“ „Tatíčku,“ odvětily na to princezny: „my jsme musely admirálovi složit strašlivou přísahu, že ho nikdy neprozradíme, že lodníka z paluby sám shodil. Nyní ale stojí před tebou a my jsme své přísahy zbaveny.“

p otom jim lodník vyprávěl, jak se mu mezitím vedlo, a když své vyprávění dokončil, vrátili se zpět na zámek, kde ještě jednou slavili svatbu. Ten zrádný admirál byl ale krutě potrestán, přivázali ho ke čtyřem volům, kteří se rozběhli do čtyř světových stran.

p otom, co starý král zemřel, stal se králem v Anglii lodník a žil se svou ženou a jejími sestrami šťastně a spokojeně po celý svůj život; a pokud nezemřeli, žijí dodnes [pozn2] .

Oddělovač

Poznámka 1 - Lodník byl tenkrát jediná odpovědná osoba za loď (často byl jejím majitelem), takže to musel být renesanční člověk s navigačními, technickými i obchodními vědomostmi. V časech, kdy se obchodní lodě začaly vyzbrojovat, aby se mohly bránit všude číhajícím pirátům, přešlo se k vojenské terminologii a lodníkovi se začalo říkat lodní kapitán a jeho pobočníci dostali důstojnické hodnosti, a tak je tomu dodnes. My jsme ale v pohádce, a tak zůstaneme u lodníka.   Zpět
Poznámka 2 - Lidová pohádka „Der Schiffer und die drei Königstöchter von Engelland“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Vlk Martináková.   Zpět


Stáhni eBook    -   Formátuj pro tisk    -   Pošli pohádku na email
Oddělovač

Ostatní pohádky v této kategorii:

A byli dva bratři - Bratři Grimmové
A bylo těch otázek patero... - Johann Wilhelm Wolf
Arcilhář - Franz Georg Brustgi
Bělouš a vraník - Johann Wilhelm Wolf
Bílý had - Bratři Grimmové
Bratříček a sestřička - Bratři Grimmové
Bratříček, sestřička a tři psi - Joseph Haltrich
Bubeník - Bratři Grimmové
Chlapec a Had Hadisko - Joseph Haltrich
Chudý mlynářský tovaryš a kočička - Bratři Grimmové
Chytrá selská dcerka - Bratři Grimmové
Chytrý Martin - Franz Georg Brustgi
Čarodějné zelíčko - Bratři Grimmové
Čarodějův učeň - Anonym
Čertův ukoptěný bratr - Bratři Grimmové
Ďábel se třemi zlatými vlasy - Bratři Grimmové
Dary vodních panen - Joseph Haltrich
Divous a princátko - Bratři Grimmové
Drakobijce - Franz Georg Brustgi
Dvanáctero bratrů - Johann Wilhelm Wolf
Dvanáctero lovců - Bratři Grimmové
Hadelum-pum-pum - Ulrich Jahn
Havránka - Bratři Grimmové
Holínky z buvolí kůže - Bratři Grimmové
Honza Hlupec - Bratři Grimmové
Honza Ježek - Bratři Grimmové
Honza silák - Bratři Grimmové
Honzíček a Grétička - Bratři Grimmové
Houslista a tancující prasátka - Johann Wilhelm Wolf
Hurle, burle, bác! - Bratři Grimmové
Husopaska - Bratři Grimmové
Husopasky pláčou perly - Bratři Grimmové
Jak císař Josef opatřil synovi kmotra - Johann Wilhelm Wolf
Jak dva vandrovali - Bratři Grimmové
Jak jeden krejčík ke štěstí přišel - Bratři Grimmové
Jak jeden skrze hrášek ke štěstí přišel - Joseph Haltrich
Jak jednoho ohněm zkoušeli - Johann Wilhelm Wolf
Jak král hledal nevěstu - Joseph Haltrich
Jak měl jeden pro strach uděláno - Johann Wilhelm Wolf
Jak princezny po nocích tancovaly - Bratři Grimmové
Jak Rozum pokoušel Štěstí - Ulrich Jahn
Jak Rozum se Štěstím vandrovali - Joseph Haltrich
Jak se narodila pohádka - Ludwig Bechstein
Jak se stal dlaždič princem - Johannes Jegerlehner
Jak se stal Hrbáček králem - Jitka Vlk Martináková
Jak si Jáchym vysloužil princeznu - Ulrich Jahn
Jak šel Honza pro zlaté péro ptáka Ohniváka - Bratři Grimmové
Jak šli čtyři bratři do světa - Franz Georg Brustgi
Jak vařili komáří paštiku - Bratři Grimmové
Jalovec - Bratři Grimmové
Janíček a tři psi - Anonym
Jednoočka, Dvouočka a Tříočka - Bratři Grimmové
Jorinda a Joringel - Bratři Grimmové
Kačenka a princátka - Ludwig Bechstein
Kamenný Kryštof a tři kouzelné oříšky - Bratři Grimmové
Kmotřička Smrt - Bratři Grimmové
Kocour v botách - Bratři Grimmové
Kohout se zlatým peřím - Franz Georg Brustgi
Kosmáček - Bratři Grimmové
Košík mandlí - Johann Wilhelm Wolf
Košile, meč a prsten - Johann Wilhelm Wolf
Kouzelná loď - Franz Georg Brustgi
Kouzelná píšťalka - Johann Wilhelm Wolf
Kouzelná torna, klobouk a roh - Bratři Grimmové
Kouzelný kůň - Joseph Haltrich
Kouzelný strom - Joseph Haltrich
Král Drozdí brada - Bratři Grimmové
Král ze Zlaté hory - Bratři Grimmové
Královna růží - Ludwig Bechstein
Královská hádanka - Bratři Grimmové
Královská stráž - Jitka Vlk Martináková
Královský dar - Jitka Vlk Martináková
Královský syn a ďáblova dcera - Joseph Haltrich
Kravál Kraválisko - Johann Wilhelm Wolf
Krejčík a tři psi - Johann Wilhelm Wolf
Křišťálová koule - Bratři Grimmové
Kupecký syn a princezna - Franz Georg Brustgi
Labutí panna - Joseph Haltrich
Lesní chaloupka - Bratři Grimmové
Locika - Bratři Grimmové
Loupežnická jeskyně - Johann Wilhelm Wolf
Lovec a syn trpasličího krále - Ulrich Jahn
Medděd - Bratři Grimmové
Medděd a kouzelné housle - Ulrich Jahn
Medvědí princ - Otto Sutermeister
Modrá lucerna - Bratři Grimmové
Modrovous - Bratři Grimmové
Mordýřský zámek - Bratři Grimmové
Nejmilejší Roland - Bratři Grimmové
Nemocný král a jeho tři synové - Franz Georg Brustgi
O blýskání na lepší časy - Franz Georg Brustgi
O chlupatci chlupatém a králi nevěrném - Otto Sutermeister
O dvanácti bratrech - Bratři Grimmové
O havraním skřehotání a věrném milování - Ulrich Jahn
O Janku Senzačním - Ulrich Jahn
O jazyku falešníka, horším než kopí protivníka - Johann Wilhelm Wolf
O jednom s vlčími způsoby - Ulrich Jahn
O jednom, co byl mladý k ženitbě - Ulrich Jahn
O jednom, co pásl kohouty - Johann Wilhelm Wolf
O jednom, co prochodil železné boty - Johann Wilhelm Wolf
O jednom, co se vyučil lovcem - Bratři Grimmové
O jednom, co si vyseděl štěstí na jedli - Otto Sutermeister
O jednom, kterému neporoučeli - Johann Wilhelm Wolf
O kouzelné fazoli - Bratři Grimmové
O kouzelném býčím rohu - Joseph Haltrich
O kouzelném ptáčkovi - Jitka Vlk Martináková
O králi Mořeplavci - Franz Georg Brustgi
O králi, který měl dobré srdce - Jitka Vlk Martináková
O královském orání a kupeckém namlouvání - Ulrich Jahn
O krásné labutí panně - Johann Wilhelm Wolf
O létajícím princi - Bratři Grimmové
O lidožravé princezně - Johann Wilhelm Wolf
O lískových oříšcích - Ludwig Bechstein
O nebojácném Honzovi - Johann Wilhelm Wolf
O ovčáku, který se smál naposled - Johann Wilhelm Wolf
O panně Mahuleně - Bratři Grimmové
O přeukrutném hoři - Jitka Vlk Martináková
O princezně ve věži - Joseph Haltrich
O princezně zakleté v Moři Nepokojů - Ulrich Jahn
O princezně, co ráda přemýšlela - Anonym
O princezně, která milovala květiny - Jitka Vlk Martináková
O princezně, které ustřihli cop - Anonym
O princi, který se ničeho nebál - Bratři Grimmové
O ptáku Ohniváku - Johann Wilhelm Wolf
O ptáku se zlatým peřím - Bratři Grimmové
O řemesle se zlatým dnem - Johann Wilhelm Wolf
O rudé labuti, černém psu a šedivé kočce - Bratři Grimmové
O rybáři a jeho ženě - Bratři Grimmové
O silném Honzovi - Joseph Haltrich
O silném Honzovi a třech dracích - Otto Sutermeister
O statečném krejčíkovi - Bratři Grimmové
O Štětináči štětinatém - Joseph Haltrich
O Temnotě temné a lásce věrné - Joseph Haltrich
O tom hadím namlouvání - Johann Wilhelm Wolf
O třech podivuhodných psech - Ludwig Bechstein
O třech prokletých princeznách - Bratři Grimmové
O trojím vraním skřehotání - Bratři Grimmové
O vděčné otrocké duši - Johann Wilhelm Wolf
O věrném a nevěrném - Bratři Grimmové
O věrném hříbátku a statečném princátku - Johann Wilhelm Wolf
O věrném Janovi - Bratři Grimmové
O věrném Pavlovi - Johann Wilhelm Wolf
O vlčím mámení - Ulrich Jahn
O zlaté huse - Bratři Grimmové
O zlaté kachně Gondoláně - Franz Georg Brustgi
O zlatém ptáku - Joseph Haltrich
O zpívajícím rákosu - Joseph Haltrich
O železné peci - Bratři Grimmové
O živé vodě - Jitka Vlk Martináková
Obecní pasák a jeho chytrá dcera - Joseph Haltrich
Obrobijce - Joseph Haltrich
Obušku, z pytle ven! - Bratři Grimmové
Oslíček - Bratři Grimmové
Osmnáctero vojáků - Johann Wilhelm Wolf
Pasáček zajíců - Johann Wilhelm Wolf
Poctivý Petr a jeho falešní bratři - Joseph Haltrich
Podivuhodná řemesla - Bratři Grimmové
Podivuhodný pták - Joseph Haltrich
Pohádka o jednom, co se učil bát - Bratři Grimmové
Pohrobek - Johann Wilhelm Wolf
Poletuška - Bratři Grimmové
Polovina všeho - Joseph Haltrich
Popelka - Bratři Grimmové
Popelka z Vystrkova a Úpětína - Johannes Jegerlehner
Popelka ze Lhoty a Nemanic - Otto Sutermeister
Pravá nevěsta - Bratři Grimmové
Princezna a ropušák - Ulrich Jahn
Princezna a víla - Franz Georg Brustgi
Princezna Myší kožíšek - Bratři Grimmové
Princezna na hrášku - Bratři Grimmové
Princezna na stromě - Ulrich Jahn
Princezna z hory Muntserrat - Johann Wilhelm Wolf
Princezna z Ohňového zámku - Joseph Haltrich
Princezna ze Rmutného dolu - Johann Wilhelm Wolf
Ptačí král - Joseph Haltrich
Putování k ptáku Nohovi - Franz Georg Brustgi
Řeznický tovaryš - Johann Wilhelm Wolf
Rumpelniček - Bratři Grimmové
Sedmero krkavců - Bratři Grimmové
Sen malého pasáčka - Ludwig Bechstein
Silák Vilík s tisícerem stigmat - Joseph Haltrich
Slepičí bujón - Johann Wilhelm Wolf
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen - Franz Georg Brustgi
Smrťákův kouzelný klíč - Ulrich Jahn
Smuténka a Ukrutěnka - Jitka Vlk Martináková
Sněhurka - Bratři Grimmové
Sněženka a Růženka - Bratři Grimmové
Spanilá Růžička - Joseph Haltrich
Strašlivá loupežnická historie - Bratři Grimmové
Šediváček - Johann Wilhelm Wolf
Šest služebníků - Bratři Grimmové
Šestero labutí - Bratři Grimmové
Šestka táhne světem - Bratři Grimmové
Šípková Růženka - Bratři Grimmové
Špatní kamarádi - Johann Wilhelm Wolf
Tři černé princezny - Bratři Grimmové
Tři hadí lístky - Bratři Grimmové
Tři hejkálkové - Bratři Grimmové
Tři královské děti - Johann Wilhelm Wolf
Tři krkavci - Otto Sutermeister
Tři labutě - Franz Georg Brustgi
Tři pírka - Bratři Grimmové
Tři přadleny - Bratři Grimmové
Tři ptáčkové - Bratři Grimmové
Tři růže na jednom stonku - Franz Georg Brustgi
Tři zaslíbené princezny - Bratři Grimmové
Třináct zakletých princezen - Johann Wilhelm Wolf
Trylkující a hopkající skřivánek - Bratři Grimmové
Uhlířský princ - Franz Georg Brustgi
Uloupená princezna - Franz Georg Brustgi
V lese žijí čarodějnice - Bratři Grimmové
Včelí královna - Bratři Grimmové
Věrná žena - Johann Wilhelm Wolf
Víla na rybníce - Bratři Grimmové
Vřeteno, člunek a jehla - Bratři Grimmové
Vychytralý provazník - Franz Georg Brustgi
Zlaté království - Johann Wilhelm Wolf
Zlaté předení a čarodějné mámení - Ulrich Jahn
Zlatovlásek - Joseph Haltrich
Zlatovláskové - Bratři Grimmové
Zlatý jelen - Johann Wilhelm Wolf
Zloduch zlodušný a Réza Rezatá - Bratři Grimmové
Žabí král aneb železný Jindřich - Bratři Grimmové
Željesboj - Bratři Grimmové
Živá voda - Bratři Grimmové



Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)      
Kontakt: webmaster@pohadky.org      

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:      
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .      
Licence Creative Commons