O jednom s vlčími způsoby

Ulrich Jahn

b yl jednou jeden sedlák a ten měl jediného syna, kterému říkali Honza. Jednoho krásného dne, to měl hoch zrovna sedm let, jel otec do lesa, aby přivezl dřevo, a syna vzal s sebou. Zatímco kácel stromy a dřevo nakládal, běhal Honza od květin k borůvkám a dostával se při tom stále hlouběji do lesa. Otec to viděl a volal ho zpět, ale dítě neposlechlo, nýbrž utíkalo dál a dál. Sedlák se chtěl vydat za ním, avšak tu přiletěl roj ovádů a vrhl se na koně, kteří se plašili a kopali kolem sebe. Tady byla každá rada drahá! Pokud sedlák poběží za synem, přijde o koně, pokud zůstane tu, jeho milované dítě se ztratí v lese. Protože ale koně byli celý jeho majetek, a protože věřil, že Honza bude rozumný a nezatoulá se od cesty příliš daleko, tak se rozhodl přivést nejdříve do bezpečí zvířata. Ihned se vydal domů, tam svolal sousedy a pak se všichni vydali do lesa, aby hledali Honzu. Ale jakkoliv se snažili, nenašli po hochovi ani stopu, a tak se pozdě večer vrátili zpět do vsi. Dítě bylo ztracené a nebozí rodiče v slzách želeli jeho smrti.

m alý Honza mezitím v lese poskakoval sem a tam, a když se unavil, položil se pod strom a usnul. Tady ho našla stará vlčice; hoch se jí zalíbil, tak ho nesežrala, ale popadla ostrými zuby za kabátek a mocnými skoky s ním pelášila do své nory. Tady dítě jemně položila, vystala lůžko mechem a suchým listím a nakonec mu dala syrové ovčí maso, aby se tím nasytilo. Když nastala noc a hoch se unavil, lehla si vlčice k němu a hřála ho svou tlustou kožešinou. Druhého dne brzičko ráno se vlčice zvedla, aby vyšla na lup a obstarala čerstvou potravu pro sebe i svého chráněnce. Aby Honza zatím neutekl, tak za sebou vchod do nory pořádně zatarasila a nechala jen malinký otvor, kterým mohl dovnitř proudit čerstvý vzduch, aby se hoch nezadusil. Kolem večera přišla vlčice zpět, nasytila ho syrovým masem a v noci ho zahřívala.

a běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

h onza nevěděl, zda nahoře na světě je den nebo noc, zima nebo léto; celých dvanáct let strávil tímto způsobem ve společnosti vlčice, když tu se života v temné díře konečně nasytil.

j ednou, když se jeho pěstounka opět vydala na lup, silným úderem prorazil zábranu před vchodem do nory a spěchal pryč. O cestách a lesních stezkách a o celém okolí už nic nevěděl, pamatoval si jen to, že se jmenuje Honza a že svého otce ztratil při kácení stromů. Protože si nevěděl jiné rady, šel stále rovně za nosem, až nakonec dorazil ke kovárně, která stála stranou od vsi na samotě v lese. Kovář vyšel ven a na Honzu valil oči, neboť za dvanáct let byla hochova kůže špínou celá zčernalá, oděv, který tenkrát nosil, mu vrostl do těla, k tomu mu visely nečesané vlasy až k pasu, nehty prstů na rukou i nohou měl dlouhé jako pařáty. „Kdo jsi?“ zeptal se kovář: „A kde se tu bereš?“ „Jmenuji se Honza,“ odvětil tázaný: „a přicházím z vlčí nory, odkud jsem utekl.“ Kovář si přál další vysvětlení, ale Honza jen dodal, že se s otcem před mnoha lety vydali do lesa pro dřevo a on se při tom ztratil. „Tak?“ řekl kovář: „Potom žili tvoji rodiče tady ve vsi, neboť jednomu sedláku se před dvanácti lety opravdu v lese ztratilo dítě. Ale co chceš dělat? Otec i matka ti zemřeli, statek je v cizích rukách.“ „Nechej mne u sebe,“ řekl Honza: „a vyuč mne svému řemeslu, budu ti sloužit jen za jídlo a oděv.“ To se zdálo kováři jako dobrý obchod, neboť chasník vypadal silný a hotový k dílu.

a to také Honza byl! Syrové ovčí maso, které jídával ve vlčí noře každý den, mu propůjčilo neuvěřitelnou sílu. Tak to přišlo, že všechno železo, které měl na kovadlině popravit, na kusy rozbil a zničil. Nějakou chvíli se na to kovář díval mlčky, ale nakonec mu to bylo k zlosti, nadával svému tovaryši do hlupáků a přidal pořádný pohlavek. To Honzu ale naštvalo, vztekle popadl to nejtěžší kovářské kladivo a udeřil do kovadliny tak, že se tato z poloviny ponořila do země. Když to viděla mistrová, ležela od té hodiny muži na uších, aby se toho divokého chasníka zbavil, neboť je díky své prudkosti přivede na buben. Ženina slova našla u kováře slyšení, však i lidé ve vsi o něm začali mluvit a říkali: „Kovář z lesa je pěkný vydřiduch. Má u sebe toho nejsilnějšího chlapa na světě, nechává ho pracovat za čtyři, ale mzdu mu nedává, jen jídlo a hadry.“ Proto jednoho dne řekl: „Honzo, více tě nepotřebuji, jdi dál svou cestou.“ „Rád, mistře,“ odvětil chasník: „ale nejdříve si udělám pořádný kyj.“ S tím popadl kus železa, který vážil nejméně padesát liber, hodil ho na kovadlinu a vykoval kyj, ten vzal do ruky, popřál mistrovi i mistrové stejně jako celému osazenstvu dílny, aby žili blaze, a šel.

s pokojeně kráčel svou cestou, a když dostal hlad, zašel do prvního lepšího selského domu, aby si vyptal něco k jídlu. Ale bylo zrovna jaro, to jeden může vždy potřebovat na polích silné pacholky, a tak sedlák řekl: „Poslouchej, příteli, nechceš ke mně do služby?“ „Velmi rád.“ odvětil Honza. „Jakou si žádáš mzdu?“ „Obživu a něco na sebe.“ „Domluveno!“ zvolal sedlák: „Ruku na to!“ „Tady ji máš!“ řekl Honza: „Ale mám ještě jednu podmínku, až rok služby skončí, musíš si nechat líbit, že vlepím pohlavek.“ „Co je to za hlupáka,“ pomyslel si sedlák: „co může jeden pohlavek způsobit za škodu?“ Tak s podmínkou souhlasil a Honza se stal u sedláka pacholkem.

t eď se vám na tom statku žilo! Celé hospodářství šlo k rozkvětu, neboť Honza pracoval za čtyři. Ubíhal jeden požehnaný měsíc za druhým, ale čím víc se blížil konec roku, o to více to byl sedlák tišší a zasmušilý. Nyní viděl, jakému neštěstí jde vstříc, pokud mu ten nový pacholek vlepí domluvený pohlavek. A tak přemýšlel, jakou lstí by Honzu zahubil. Nedaleko stál mlýn, ze kterého se ještě žádný člověk živý nevrátil, protože v něm mlel sám ďábel a ten každému, který mu zavezl obilí, zlomil vaz. Do tohoto mlýna sedlák Honzu poslal a řekl: „Honzo, budeme mít k večeři lívance. Moje žena už strouhá brambory, tak pospíchej k Černému mlýnu, nech tam pomlít obilí a přivez zpět mouku.“ Chasník poslechl, běžel rychle na dvůr a naložil obilí na vůz, pak zapřáhl koně a vyrazil.

u mlýna zastavil a zavolal na mlynáře, ale nikdo mu neodpověděl, ani mu nepomohl vyložit náklad. Tak seskočil z kozlíku a vešel otevřenými dveřmi do mlýna. Vida, nebyla tam živá duše. Teď došla Honzovi trpělivost. „Co je mi to za hospodářství?!“ volal: „To si říkáte mlynář? Když jeden přijde, aby si nechal semlít, tak není nikdo doma!“ Zatímco takto láteřil, vylezl z podloubí malý, tlustý chlap s dlouhým černým vousem: „Co tady chceš?“ zvolal mužík. „Semlít obilí.“ „Jen pomalu, příteli! Když tak řveš, nedostaneš nic!“ „Tak k čemu tady ten starý mlýn stojí!“ řval Honza: „Žádný člověk tu nemele, ale přesto musím s obilím čekat?“ „Jestli okamžitě neztichneš,“ řekl ďábel, neboť to byl on: „tak tě zpráskám tak, že ti přejde zrak i sluch.“ Když Honza viděl, že by mělo dojít na výprask, bylo mu to velmi vhod a hned se chtěl do toho mrňouse pustit. Ale ďáblu najednou spadlo srdce do kalhot a pokračoval docela přátelsky: „Popadni mlýnský kámen, který leží u stěny, a vyhoď ho oknem ven na dvůr. Pokud to dokážeš a mrštíš s ním takovou silou, že se zaboří do země, tak uznám, že jsi silnější než já.“ Honza si sice myslel, že by bylo lepší, kdyby z okna vyhodil jeho, ale popadl těžký mlýnský kámen a udělal s ním, jak mu ďábel poručil. A hodil ho s tak velkou sílou, že se zabořil tak hluboko do země, až se nad ním tato zavřela a žádný člověk by nepoznal, kam se mlýnský kámen poděl. Když to ďábel viděl, posedl ho ukrutný strach a než by jeden mrknul okem, z mlýna nadobro zmizel. „Nu, nyní jsem na tu práci docela sám,“ řekl si Honza: „ale obilí semlít musím, jinak bude sedlák hubovat.“ Tak nanosil pytle do mlýnice, mlýn spustil a namlel si obilí sám. Potom naložil hotovou mouku na vůz a jel zpět na statek.

s edlák měl zrovna práci v ovocném sadu, když pacholka, kterého měl dávno za roztrhaného ďáblem, viděl přijíždět zdravého a čilého a s vysoko naloženým vozem. Byl strachy bez sebe a úlekem se málem sesypal, ale nakonec se zase dal dohromady, přetvařoval se a šel udatnému Honzovi radostně vstříc. Vyložili mouku a selka zadělala těsto a na večeři byli z čerstvé mouky ty nejlepší lívance, zkrátka bylo tak, jako by se nic zvláštního nestalo. Ale byla to jen lež a zdání, neboť ještě téhož večera utíkal sedlák k sousedům, aby se s nimi poradil, jak by se nejlépe silného Honzy zbavil. Jeden říkal to, jiný zase ono, ale nakonec vymysleli dobrý plán. Sedlák svolal chasu a řekl: „Už dlouho mě trápí, že si vodu nosíme ze sousedství, proto na mém statku vyhloubíme studnu a začneme s prací hned zítra časně ráno.“ A tak se také stalo.

v ykopali do země hlubokou šachtu, až ze dna vytryskla průzračná voda. Potom se sedlák vyptával, kdo na sebe vezme to těžké dílo, aby dno vyzdil. Nikdo se k tomu ze strachu, že by ho mohla země zavalit, neměl, až nakonec Honza řekl: „Vidím, že to musím udělat já!“ S těmi slovy sestoupil po žebříku dolů a tam, bez toho, že by se dál staral o nějaké nebezpečí, lepil jílem jeden kámen za druhým. Na tento okamžik sedlák čekal. Chase a ostatním sedlákům, kteří mu pomáhali, poručil, aby rychle studnu zasypali, a tak se dolů do studny sneslo krupobití kamenů, hlíny a písku. „Neházejte mi prach do očí!“ zvolal Honza zdola, ale nikdo ho neposlouchal. Naopak! Ti špatní lidé neustali dříve, dokud celou studnu nezasypali. Potom běželi s jásotem do domu, kde selka uspořádala velkou hostinu, a pilo se a jedlo jako na svatbě.

z a nějakou chvíli se ale otevřely dveře a dovnitř vešel Honza, pokrytý pískem a hlínou. „Vy jste mi praví bratři,“ huboval: „klidně mě necháte dole se udusit a tady nahoře si žijete v radovánkách, teď vám pěkně oplatím.“ S tím vzal do ruky pořádnou sukovici a jal se vyplácet po řadě sousedy i pacholky, až všichni s velkým křikem ze světnice utíkali a schovávali se po chlévech a na dvoře. Selka se ho sice pokoušela upokojit tím, že mu nanosila nejlepší kousky jídla, ale on byla tak rozezlený, že se toho ani nedotkl. Nyní sedlák viděl, že mu žádná chytrost od toho, aby té bezbožné podmínce ušel, nepomůže, a tak zasmušile vyhlížel hodinu, kdy mu Honza vlepí pohlavek.

k onečně byl ten den tu. Už od rozednění byli na statku na nohách a pracovali na poli, kde sedlák sázel, zatímco Honza vláčil. V čase snídaně šel sedlák k němu a řekl: „Honzo, dnes utekl tvůj rok. Obživu i šatstvo jsi ode mne dostával, nyní zůstává to poslední.“ „Tak se do toho dáme a jsme si kvit!“ odvětil Honza a řádně se rozmáchnul, až to zasvištělo, a sedlák vyletěl jako svíce do vzduchu, kde po skřivánčím způsobu zatřepal rukama, a když po nějaké chvíli opět dopadl na zem, ležel tam jako mrtvý a teprve po dlouhé chvíli pozvolna přišel k sobě. Údy měl všechny zlámané či chromé, a tak ho Honza naložil na vůz a vezl zpět na statek. Selka si myslela, že je muž dávno po smrti, a tak když viděla, že z toho vyvázl živý, děkovala z celého srdce Pánu, pomohla svému muži dolů z vozu a posilnila ho jídlem a pitím. Také Honza dostal jídlo na cestu; popadl svůj velký železný kyj a vesele vandroval po silnici pryč.

j ak si tak vykračoval, potkal jakéhos muže: „Kdopak jsi a co máš za lubem?“ zeptal se Honza. „Jsem povoláním střelmistr,“ odvětil tázaný: „ale už dlouho nemám práci, a tak táhnu světem za štěstím.“ „Pak pojď se mnou,“ nabídnul mu Honza. „kdoví, k čemu se nám naše řemesla budou jednou hodit.“ Tak společně táhli dál, když tu potkali tovaryše, který nesl přes rameno pověšenou flintu. „Hej, brachu, ty jsi lovec?“ zeptal se Honza. „Ano, to jsem,“ odvětil tento: „a hledám pána, který by mne potřeboval.“ „No, tak to pojď s námi.“ pokračoval Honza: „možná budeme tvé umění jednou potřebovat.“ To přišlo lovci vhod a odteďka putovali ve třech. Ale ti dva cizí chasníci měli Honzy brzy dost, neboť byl neústupný a násilnický, a když na místě neudělali, co si žádal, tak je oba vypráskal.

j ednoho dne přišli do hlubokého černého lesa, který neměl žádného konce, až to bylo k zoufání. Když se setmělo, vylezl Honza na jeden vysoký strom, aby se rozhlédl, zda někde neuvidí světlo. A vida! Nedaleko od nich ve tmě plápolal jasný plamen. Slezl dolů a spěchali označeným směrem za světlem, až dorazili na mýtinu, která ležela u paty vysoké hory a na které stál malý úhledný domek a z něj to světlo vycházelo. Zabušili tedy na dveře a dožadovali se vstupu, ale nikdo jim neodpověděl. Tu Honza nakonec dveře otevřel silou a vešli. Domek byl zařízen, jako by ho postavili pro ně tři; v kuchyni viselo vše, co potřebovali k vaření i smažení, ve světnici stál prostřený stůl se třemi židlemi, v komoře čekaly tři sněhobílé povlečené postele. „Tady zůstaneme.“ řekl Honza a ti dva tentokrát rádi souhlasili, neboť byli z toho dlouhého vandrování celí uondaní. Posilnili se jídlem a pitím a pak se uložili a spali a spali, dokud se neprobudili.

n ásledujícího rána se mezi sebou umluvili, jak si rozdělí vedení domácnosti a obstaráváni obživy. Došli k tomu, že Honza s lovcem budou v lese střílet zvěřinu, zatímco střelmistr jako ten nejslabší z nich zůstane doma a obstará oběd. Jakmile byl oběd hotov, zadul střelmistr na lesní roh, který visel na stěně, a dal svým druhům v lese znamení, aby přikvačili ke stolu. Tímto šikovným způsobem žili spokojeně už pár dní, když tu jednoho dne, to zrovna střelmistr sundal brambory z plotny a čekal, až dojde i maso, kdos zaklepal na dveře a dovnitř vešel trpaslík, odpudivý mužík s dlouhým černým vousem, který mu sahal až na zem. „Mohu si tu odpočinout a trochu pojíst?“ zeptal se. „Samozřejmě,“ řekl střelmistr dobrosrdečně: „sedni si na lavici u pece a chvíli počkej, jídlo bude hned hotové a přijdou i moji kamarádi.“ Trpaslík udělal, jak mu poručili, a civěl na lavici u pece. Střelmistr zatím stál u plotny, a když bylo maso konečně měkké, vzal pánev z ohně a nesl ji ke stolu. Ale dříve než ji tam postavil, pidimužík vyskočil a velkým obloukem mu do pánve plivnul a tím celý pokrm znečistil. „Ty ničemo, ty hanebníku!“ zvolal střelmistr. Ale taková řeč trpaslíka rozezlila, skočil kuchaři na záda a bil ho tak dlouho a tak tvrdě, až tento padl na zem jako mrtvý. Když se po pěkné chvíli probral z mdloby, byl pidimužík pryč. Ale střelmistru bylo tak těžko a ouvej, že nedokázal ani zadout na roh, jen se dovlekl do postele a čekal, dokud kamarády nezažene domů hlad. Však se také Honza i lovec nemálo divili, že střelmistr nedává znamení, ačkoliv slunce se už sklání k západu. Tu je posedl strach, že se mu něco stalo, a spěchali domů. Našli tam na stole hotové brambory, na zemi pánev s masem a kuchař? Ten ležel v komoře v posteli a sténal a naříkal. „Proč jsi nás nezavolal?“ zvolal Honza rozzlobeně. „Jsem nevinný,“ odvětil střelmistr: „Brambory jsem dal už na stůl, a když jsem chtěl udělat totéž s masem, přepadla mě taková třesavka, že mi pánev vypadla z rukou a jen stěží jsem se doplazil do postele. Ale to vám řeknu, zítra ať se stará o domácnost zase někdo jiný. Mě je to tu přes den opuštěné a neútulné.“ Honza se zlobil kvůli zničenému jídlu, a proto souhlasil, že následujícího dne zůstane doma lovec a střelmistr s ním půjde na lov.

a le lovci se nevedlo o mnoho lépe, než den před tím jeho příteli. Také on nedal v čase oběda smluvené znamení a ti dva, když se hladoví a žízniví v pozdním odpoledni se vrátili domů, ho našli v posteli, jak tam sténá a žalostně naříká. Tentokrát byl Honza vzteklý ještě více a chybělo málo, byl by ubohého lovce k tomu všemu ještě zbil. Nakonec dal těm dvěma ve známost, že odedneška bude domácnost obstarávat sám, což jim přišlo velmi vhod a zlomyslně jeden na druhého mrkali, neboť oba dobře věděli, odkud ta jejich nemoc přišla, a přáli Honzovi tentýž osud, aby ho konečně přešla pýcha.

k dyž druhého dne lovec a střelmistr vytáhli na lov, připravoval Honza, jak se patří, vše k obědu, když tu krátce před polednem někdo zaklepal na dveře a žádal o vstup. „Dále!“ zvolal Honza, a když viděl černovousého trpaslíka a slyšel jeho přání, řekl: „Sedni si na lavici u pece.“ Což mužík udělal, ale jakmile Honzovi, jak tento vzal maso z ohně, do pánve plivl, tu zvolal: „Nyní je mi jasné, proč moji druzi onemocněli!“ a zatímco ještě mluvil, přistála trpaslíkovi jedna za ušima, až sletěl z lavice u pece. Nyní se měl k tomu, aby Honzovi jako těm ostatním skočil na záda, ale se zlou se potázal. Chasník ho popadl za ruce a vynesl ven z chalupy, tam na zápraží jedním úderem zasekl do pořádného špalku sekeru a do vzniklé škvíry strčil dlouhý trpaslíkův vous a šelma byla chycená! Pak popadl kyj a začal trpaslíkovi sázet jednu za druhou na záda, dokud mu nezemdlela ruka. Ale to se mu nezdál dostatečný trest, tak trpaslíka ze špalku osvobodil, zanesl ho zpět do světnice a tam mu protáhl dlouhý černý vous skrze otvor v trámu na stropě, zavázal ho na uzly a nechal ho tam viset jak rybu na udici. A pokaždé, když šel kolem, uštědřil trpaslíkovi ránu, že létal od jednoho konce světnice k druhému. Žádné prosby ani zapřísahání mu nepomohly, zůstal tam viset, dokud nepřišli domů střelmistr s lovcem, neboť Honza vzal ze stěny lesní roh a vyšel s ním před dveře, přiložil ho k ústům a zatroubil tak hlasitě, že to znělo celým lesem.

k dyž lovec a střelmistr hlahol rohu uslyšeli, řekli si: „Inu, měl opět štěstí, na něj si trpaslík nepřišel!“ A v srdcích měli černočernou zlobu, že se jejich druhovi nevedlo tak zle jako jim samým. A jak se podivili, když jim Honza už z dálky volal v ústrety: „Jen pojďte dál! Tady je příčina vaší nemoci!“ Tu běželi, co jim nohy stačily, do světnice a tam se dali do trestání. Nejprve každý z nich zlomil o zkřivená trpasličí záda pár holí, potom ho houpali na jeho vousu sem a tam a vysmívali se jeho žalostnému naříkání. K jeho štěstí to vousy konečně vzdaly a pod těžkým břemenem povolily a pidimužík spadl na zem. Dříve než ti tři pochopili, co se vlastně stalo, trpaslík se posbíral, otevřel dveře a upaloval pryč.

c hasníci se sice rozběhli za ním, ale trpaslík nebyl k dostižení. Jen viděli, jak zmizel na horském svahu v jednom skalním bloku, a když tam dorazili, uviděli ve skále malý otvor. „Tudy se musel protáhnout.“ řekl Honza: „Střelmistře, teď jsi na řadě ty se svým uměním, odstřel tu skálu, pak máme vchod do podzemní říše otevřený“. Střelmistr udělal, jak Honza poručil, a brzy bylo dílo hotovo. Když byl skalní blok rozmetán na mnohé malé i velké kusy, viděli, že za ním vede do hory hluboká šachta. Vzali dlouhou tyč a zkoušeli, zda dosáhnou na dno, ale z toho nic nebylo, a tak nakonec upletli z kořenů provaz a z chalupy přinesli koš, který k provazu přivázali. Potom se radili, koho dolů spustí. Honza mínil, že první musí jít ten nejslabší, aby se podíval, zda je dole něco k sebrání, a lesním rohem jim dal znamení, aby ho zase vytáhli nahoru. S tímto návrhem nebyl ale střelmistr, neboť on byl ten nejslabší, srozuměn, protože se bál pomsty zbitého trpaslíka. Stejným způsobem se zdráhal i lovec, aby tu cestu podnikl, tak to zůstalo na Honzovi, aby nasedl do koše, na rameno si pověsil lesní roh, do ruky vzal železný kyj a potom se nechal spustit do temné hornické štoly.

j akmile koš dosedl na dno, Honza vystoupil a vydal se postranní chodbou, která ho za chvíli přivedla do nádherného sálu, kde seděla překrásná princezna, která zkameněla úlekem, když před sebou uviděla člověka. „Nešťastníku, obrať se zpět,“ zvolala na něj: „kráčíš do jícnu smrti!“ „Čeho bych se měl bát, nejkrásnější princezno?“ ptal se silák Honza. „Chceš-li slyšet o mém neštěstí,“ odvětila: „tak věz, že já a moje dvě sestry jsme byly před několika lety uloupeny třemi strašlivými devítihlavými draky a ti nás unesli sem. Každá z nás obývá s jedním drakem podzemní sál. Toho času jsou všichni tři draci pryč, ale nebude to dlouho trvat a můj vládce se vrátí zpět.“ „Pryč nepůjdu,“ řekl Honza: „to bych tě musel, krásná princezno, nechat na holičkách.“ Potom šel k peci a rozhrábl oheň, vložil do něj svoji železnou palici, aby ji rozpálil do běla. Když pak uslyšel rachot a svištění dračích křídel, postavil se za vstupní dveře do sálu a sotva netvor strčil svých devět hlav dovnitř, tak na něj zaútočil; jediný úder rozžhaveného kyje byl tak silný, že na zem spadlo všech devět dračích hlav najednou. „Tak to by bylo, jsi vysvobozená.“ řekl princezně, která radostí celá bez sebe zaplavila zachránce projevy díků. Ale Honza o tom nechtěl ani slyšet a pokračoval: „Raději mi ukaž cestu do sálu, kde je uvězněná tvoje druhá sestra, neboť nemůžeme ztrácet čas řečmi.“

t ak ho princezna zavedla ke své sestře, kde se také nenechal zadržet povídáním a opět do běla rozžhavil svůj železný kyj a postavil se na číhanou za dveře a ve správný čas jediným mocným úderem oddělil drakovi všech devět hlav od trupu. Potom, co tímto způsobem vysvobodil i druhou princeznu, šli společně do třetího a posledního sálu, aby vysvobodil i tu nejmladší. Ale tentokrát to nebylo tak jednoduché jako dříve, protože tuto pannu strážil ten nejsilnější a nejdivočejší z draků. Když se po něm Honza ohnal železnou palicí, srazil mu při tom prvním úderu jen tři hlavy. Těch šest zbývajících dál plivalo oheň a plameny a snažilo se ho svými ostrými zuby roztrhat. Tak pozvedl Honza kyj podruhé, ale i tentokrát spadly jen tři hlavy. Ty tři zbývající hlavy by ho byly málem přemohly, kdyby nesebral všechny svoje síly a neudeřil již skoro studeným kyjem potřetí a to tak silně, že se železo zkřivilo, ale poslední tři dračí hlavy dopadly na zem a kutálely se k těm ostatním. Teď byla práce u konce. Honza popadl dračí hlavy za uši a vydal se i s princeznami na cestu zpět ke koši.

l ovci a střelmistrovi se čekání zdálo dlouhé, a tak si mysleli, že Honza dole vzal zasvé, a zrovna si říkali, že půjdou svojí cestou, když tu pojednou zaslechli hlahol lesního rohu. Rychle vytáhli koš nahoru a našli v něm dvacet sedm dračích hlav. Tomu se nemálo podivili, ale náklad vyložili a spustili koš opět dolů. Netrvalo to dlouho, opět zazněl lesní roh a tentokrát z koše vystoupily tři krásné princezny. Když střelmistr panny uviděl, řekl lovci: „Poslouchej, bratře. Tu jednu si vezmeš ty, tu druhou já a ta třetí, ať se stará sama, kde si obstará muže, neboť Honzu nevytáhneme, ať si dole pojde. Řekneme, že jsme princezny vysvobodili my, a kdo tomu nebude věřit, tomu ukážeme dračí hlavy.“ „Ano, tak to uděláme,“ souhlasil lovec: „ale lepší bude, když koš povytáhneme a pak ho pustíme, tak se ten chlap zabije pádem, jinak by ho mohl kterýs čert z hlubiny přivést.“ Tento návrh se střelmistrovi zalíbil. Princezny musely složit strašlivou přísahu, že nikdy žádnému člověku neprozradí o tom, co se stalo, ani slůvko. „Jedině kdybyste živého a zdravého Honzu potkaly,“ pravil k nim zlomyslný střelmistr: „pak můžete všechno celému světu vybrebentit, jak to bylo pod zemí s vaším vysvobozením.“ Potom se ti dva šibeničníci měli k tomu, aby vykonali svůj bezbožný záměr. Spustili koš dolů a čekali na zvuk lesního rohu.

h onza ale zradu vytušil; aby se ujistil, neposadil se do koše, nýbrž do něj místo sebe položil kamenný balvan, potom zadul na roh a čekal. Břemeno pomalu stoupalo do výše, ale kousek před ústím štoly se zastavilo a pak ses velkým hřmotem vydalo na střemhlavou cestu dolů, kde se roztříštilo na tisíc kamenných kousků. „Takto s tebou kamarádi smýšleli.“ řekl si Honza smutně a vrátil se zpět do zakletého zámku, kde se jal prohledávat kouty i zákoutí, zda někde nenajde východ z podzemí ven, ale všechno to hledání bylo k ničemu. Hladový a unavený si nakonec sedl k bohatě prostřenému stolu, který stál v jednom ze sálů, a posilnil se jídlem a pitím. Potom se natáhl na lenošku a spal.

d ruhého dne byl stůl v čase oběda opět prostřen výtečnými pokrmy a tentýž zázrak se opakoval každý den, takže netrpěl nedostatkem. Honza tu tímto způsobem strávil několik měsíců, když ho jednoho dne náhodou napadlo, že by se mohl podívat do zásuvky toho zázračného stolu, a tak ji otevřel a vida! Uvnitř ležela krásná vrbová píšťalka. „Alespoň si zkrátím čas.“ zaradoval se a přiložil ji k ústům, aby si zapískal veselou písničku. Sotva však zazněly první tóny, objevil se před ním černovousý trpaslík a třesoucím se hlasem se ptal, co si přeje. „Tak jsem tě přece jen dostal!“ zvolal Honza radostně: „okamžitě mi postav schodiště nahoru na svět.“ „Ne, to nemohu a ani nechci.“ odvětil trpaslík. Tu ho Honza popadl za vlasy, zvedl do výšky a mával s ním ve vzduchu. „Postavíš?“ volal zlostně: „Nebo ti mám hlavu rozbít o stěnu?“ Trpaslíka rázem přešla odvaha i vzdor a slíbil všechno; za pár chvil stál Honza opět na slunečním světle.

v yrazil rovnou za nosem a šel a šel, až přišel do města, kde byly všechny domy potaženy červeným suknem. „Copak je to tu za svátek?“ ptal se jednoho měšťana. „Copak to nevíte? Dneska slaví královské dcery svatbu se svými vysvoboditeli.“ odvětil ten muž překvapeně: „To jsou vám hrdinové. Je to už rok, co zabili tři devítihlavé draky a dnes za to budou odměněni a dostanou královské dcery za ženy.“ Když Honza ta slova slyšel, hned věděl, o kom je řeč, proto šel okamžitě na královský zámek, kde se zatím scházeli hosté ke svatební hostině, a žádal služebnictvo o jídlo a pití. To uviděla nejstarší královská dcera a ihned ho poznala, a tak běžela k otci a vyprávěla mu, že její skutečný zachránce v tomto okamžiku vešel do sálu a ona tak byla zproštěna strašlivé přísahy.

p rincezny celý rok svatbu zdržovaly, protože stále doufaly, že k nim náš Pán Honzu přivede, ale otálet s tím déle než jeden rok jim starý král nedovolil, neboť se mu nezdálo správné, aby zachráncům své dcery odpíral, a zrovna dnes uplynul ten poslední den roku. Potom, co se král dozvěděl od své dcery pravdu, poručil, aby Honzovi oblékli knížecí oděv, a usadil ho mezi ostatní svatebčany. Střelmistr a lovec byli radostí a spokojeností tak zaslepení, že nic nezpozorovali. Po krátké chvíli se král zvedl a řekl: „Nyní mi ještě jednou, hrdinové, vyprávějte, jak jste vysvobodili moje dcery.“ Ti dva poznova přednesli své nestydaté lži a jako důkaz jejich hrdinského činu ukázali na třikrát devět dračích hlav, které ležely před trůnem. Král řekl: „Co by si zasloužil muž, který by v této věci svého pána, krále, obelhával?“ Tu ti falešníci odvětili: „Takového by měli po právu přivázat ke čtyřem divokým volům, aby ho roztrhali na kusy.“

j akmile tato slova vyslovili, předstoupil před krále Honza, vytáhl z torny dračí jazyky a ty vložil jeden po druhém do dračích hlav. Tu střelmistr i lovec zbledli jak márniční stěna a padli na kolena, aby prosili o milost. Ale tu jim nedopřáli, nýbrž tak, jak se sami odsoudili, se jim také stalo, byli divokými voly roztrháni na kusy.

h onza ale dostal nejstarší princeznu, kterou první vysvobodil, za ženu, když starý král zemřel, stal se jeho nástupcem na trůnu. Pak žil s mladou královnou šťastně a spokojeně, a pokud neumřeli, tak žijí dodnes. [pozn1]

Oddělovač

Poznámka 1 - Lidová pohádka „Das Wolfskind“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.   Zpět


Stáhni eBook    -   Formátuj pro tisk    -   Pošli pohádku na email
Oddělovač

Ostatní pohádky v této kategorii:

A byli dva bratři - Bratři Grimmové
A bylo těch otázek patero... - Johann Wilhelm Wolf
Arcilhář - Franz Georg Brustgi
Bělouš a vraník - Johann Wilhelm Wolf
Bílý had - Bratři Grimmové
Bratříček a sestřička - Bratři Grimmové
Bratříček, sestřička a tři psi - Joseph Haltrich
Bubeník - Bratři Grimmové
Chlapec a Had Hadisko - Joseph Haltrich
Chudý mlynářský tovaryš a kočička - Bratři Grimmové
Chytrá selská dcerka - Bratři Grimmové
Chytrý Martin - Franz Georg Brustgi
Čarodějné zelíčko - Bratři Grimmové
Čarodějův učeň - Anonym
Čertův ukoptěný bratr - Bratři Grimmové
Ďábel se třemi zlatými vlasy - Bratři Grimmové
Dary vodních panen - Joseph Haltrich
Divous a princátko - Bratři Grimmové
Drakobijce - Franz Georg Brustgi
Dvanáctero bratrů - Johann Wilhelm Wolf
Dvanáctero lovců - Bratři Grimmové
Hadelum-pum-pum - Ulrich Jahn
Havránka - Bratři Grimmové
Holínky z buvolí kůže - Bratři Grimmové
Honza Hlupec - Bratři Grimmové
Honza Ježek - Bratři Grimmové
Honza silák - Bratři Grimmové
Honzíček a Grétička - Bratři Grimmové
Houslista a tancující prasátka - Johann Wilhelm Wolf
Hurle, burle, bác! - Bratři Grimmové
Husopaska - Bratři Grimmové
Husopasky pláčou perly - Bratři Grimmové
Jak císař Josef opatřil synovi kmotra - Johann Wilhelm Wolf
Jak dva vandrovali - Bratři Grimmové
Jak jeden krejčík ke štěstí přišel - Bratři Grimmové
Jak jeden skrze hrášek ke štěstí přišel - Joseph Haltrich
Jak jednoho ohněm zkoušeli - Johann Wilhelm Wolf
Jak král hledal nevěstu - Joseph Haltrich
Jak měl jeden pro strach uděláno - Johann Wilhelm Wolf
Jak princezny po nocích tancovaly - Bratři Grimmové
Jak Rozum pokoušel Štěstí - Ulrich Jahn
Jak Rozum se Štěstím vandrovali - Joseph Haltrich
Jak se narodila pohádka - Ludwig Bechstein
Jak se stal dlaždič princem - Johannes Jegerlehner
Jak se stal Hrbáček králem - Jitka Vlk Martináková
Jak si Jáchym vysloužil princeznu - Ulrich Jahn
Jak šel Honza pro zlaté péro ptáka Ohniváka - Bratři Grimmové
Jak šli čtyři bratři do světa - Franz Georg Brustgi
Jak vařili komáří paštiku - Bratři Grimmové
Jalovec - Bratři Grimmové
Janíček a tři psi - Anonym
Jednoočka, Dvouočka a Tříočka - Bratři Grimmové
Jorinda a Joringel - Bratři Grimmové
Kačenka a princátka - Ludwig Bechstein
Kamenný Kryštof a tři kouzelné oříšky - Bratři Grimmové
Kmotřička Smrt - Bratři Grimmové
Kocour v botách - Bratři Grimmové
Kohout se zlatým peřím - Franz Georg Brustgi
Kosmáček - Bratři Grimmové
Košík mandlí - Johann Wilhelm Wolf
Košile, meč a prsten - Johann Wilhelm Wolf
Kouzelná loď - Franz Georg Brustgi
Kouzelná píšťalka - Johann Wilhelm Wolf
Kouzelná torna, klobouk a roh - Bratři Grimmové
Kouzelný kůň - Joseph Haltrich
Kouzelný strom - Joseph Haltrich
Král Drozdí brada - Bratři Grimmové
Král ze Zlaté hory - Bratři Grimmové
Královna růží - Ludwig Bechstein
Královská hádanka - Bratři Grimmové
Královská stráž - Jitka Vlk Martináková
Královský dar - Jitka Vlk Martináková
Královský syn a ďáblova dcera - Joseph Haltrich
Kravál Kraválisko - Johann Wilhelm Wolf
Krejčík a tři psi - Johann Wilhelm Wolf
Křišťálová koule - Bratři Grimmové
Kupecký syn a princezna - Franz Georg Brustgi
Labutí panna - Joseph Haltrich
Lesní chaloupka - Bratři Grimmové
Locika - Bratři Grimmové
Lodník a tři anglické princezny - Ulrich Jahn
Loupežnická jeskyně - Johann Wilhelm Wolf
Lovec a syn trpasličího krále - Ulrich Jahn
Medděd - Bratři Grimmové
Medděd a kouzelné housle - Ulrich Jahn
Medvědí princ - Otto Sutermeister
Modrá lucerna - Bratři Grimmové
Modrovous - Bratři Grimmové
Mordýřský zámek - Bratři Grimmové
Nejmilejší Roland - Bratři Grimmové
Nemocný král a jeho tři synové - Franz Georg Brustgi
O blýskání na lepší časy - Franz Georg Brustgi
O chlupatci chlupatém a králi nevěrném - Otto Sutermeister
O dvanácti bratrech - Bratři Grimmové
O havraním skřehotání a věrném milování - Ulrich Jahn
O Janku Senzačním - Ulrich Jahn
O jazyku falešníka, horším než kopí protivníka - Johann Wilhelm Wolf
O jednom, co byl mladý k ženitbě - Ulrich Jahn
O jednom, co pásl kohouty - Johann Wilhelm Wolf
O jednom, co prochodil železné boty - Johann Wilhelm Wolf
O jednom, co se vyučil lovcem - Bratři Grimmové
O jednom, co si vyseděl štěstí na jedli - Otto Sutermeister
O jednom, kterému neporoučeli - Johann Wilhelm Wolf
O kouzelné fazoli - Bratři Grimmové
O kouzelném býčím rohu - Joseph Haltrich
O kouzelném ptáčkovi - Jitka Vlk Martináková
O králi Mořeplavci - Franz Georg Brustgi
O králi, který měl dobré srdce - Jitka Vlk Martináková
O královském orání a kupeckém namlouvání - Ulrich Jahn
O krásné labutí panně - Johann Wilhelm Wolf
O létajícím princi - Bratři Grimmové
O lidožravé princezně - Johann Wilhelm Wolf
O lískových oříšcích - Ludwig Bechstein
O nebojácném Honzovi - Johann Wilhelm Wolf
O ovčáku, který se smál naposled - Johann Wilhelm Wolf
O panně Mahuleně - Bratři Grimmové
O přeukrutném hoři - Jitka Vlk Martináková
O princezně ve věži - Joseph Haltrich
O princezně zakleté v Moři Nepokojů - Ulrich Jahn
O princezně, co ráda přemýšlela - Anonym
O princezně, která milovala květiny - Jitka Vlk Martináková
O princezně, které ustřihli cop - Anonym
O princi, který se ničeho nebál - Bratři Grimmové
O ptáku Ohniváku - Johann Wilhelm Wolf
O ptáku se zlatým peřím - Bratři Grimmové
O řemesle se zlatým dnem - Johann Wilhelm Wolf
O rudé labuti, černém psu a šedivé kočce - Bratři Grimmové
O rybáři a jeho ženě - Bratři Grimmové
O silném Honzovi - Joseph Haltrich
O silném Honzovi a třech dracích - Otto Sutermeister
O statečném krejčíkovi - Bratři Grimmové
O Štětináči štětinatém - Joseph Haltrich
O Temnotě temné a lásce věrné - Joseph Haltrich
O tom hadím namlouvání - Johann Wilhelm Wolf
O třech podivuhodných psech - Ludwig Bechstein
O třech prokletých princeznách - Bratři Grimmové
O trojím vraním skřehotání - Bratři Grimmové
O vděčné otrocké duši - Johann Wilhelm Wolf
O věrném a nevěrném - Bratři Grimmové
O věrném hříbátku a statečném princátku - Johann Wilhelm Wolf
O věrném Janovi - Bratři Grimmové
O věrném Pavlovi - Johann Wilhelm Wolf
O vlčím mámení - Ulrich Jahn
O zlaté huse - Bratři Grimmové
O zlaté kachně Gondoláně - Franz Georg Brustgi
O zlatém ptáku - Joseph Haltrich
O zpívajícím rákosu - Joseph Haltrich
O železné peci - Bratři Grimmové
O živé vodě - Jitka Vlk Martináková
Obecní pasák a jeho chytrá dcera - Joseph Haltrich
Obrobijce - Joseph Haltrich
Obušku, z pytle ven! - Bratři Grimmové
Oslíček - Bratři Grimmové
Osmnáctero vojáků - Johann Wilhelm Wolf
Pasáček zajíců - Johann Wilhelm Wolf
Poctivý Petr a jeho falešní bratři - Joseph Haltrich
Podivuhodná řemesla - Bratři Grimmové
Podivuhodný pták - Joseph Haltrich
Pohádka o jednom, co se učil bát - Bratři Grimmové
Pohrobek - Johann Wilhelm Wolf
Poletuška - Bratři Grimmové
Polovina všeho - Joseph Haltrich
Popelka - Bratři Grimmové
Popelka z Vystrkova a Úpětína - Johannes Jegerlehner
Popelka ze Lhoty a Nemanic - Otto Sutermeister
Pravá nevěsta - Bratři Grimmové
Princezna a ropušák - Ulrich Jahn
Princezna a víla - Franz Georg Brustgi
Princezna Myší kožíšek - Bratři Grimmové
Princezna na hrášku - Bratři Grimmové
Princezna na stromě - Ulrich Jahn
Princezna z hory Muntserrat - Johann Wilhelm Wolf
Princezna z Ohňového zámku - Joseph Haltrich
Princezna ze Rmutného dolu - Johann Wilhelm Wolf
Ptačí král - Joseph Haltrich
Putování k ptáku Nohovi - Franz Georg Brustgi
Řeznický tovaryš - Johann Wilhelm Wolf
Rumpelniček - Bratři Grimmové
Sedmero krkavců - Bratři Grimmové
Sen malého pasáčka - Ludwig Bechstein
Silák Vilík s tisícerem stigmat - Joseph Haltrich
Slepičí bujón - Johann Wilhelm Wolf
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen - Franz Georg Brustgi
Smrťákův kouzelný klíč - Ulrich Jahn
Smuténka a Ukrutěnka - Jitka Vlk Martináková
Sněhurka - Bratři Grimmové
Sněženka a Růženka - Bratři Grimmové
Spanilá Růžička - Joseph Haltrich
Strašlivá loupežnická historie - Bratři Grimmové
Šediváček - Johann Wilhelm Wolf
Šest služebníků - Bratři Grimmové
Šestero labutí - Bratři Grimmové
Šestka táhne světem - Bratři Grimmové
Šípková Růženka - Bratři Grimmové
Špatní kamarádi - Johann Wilhelm Wolf
Tři černé princezny - Bratři Grimmové
Tři hadí lístky - Bratři Grimmové
Tři hejkálkové - Bratři Grimmové
Tři královské děti - Johann Wilhelm Wolf
Tři krkavci - Otto Sutermeister
Tři labutě - Franz Georg Brustgi
Tři pírka - Bratři Grimmové
Tři přadleny - Bratři Grimmové
Tři ptáčkové - Bratři Grimmové
Tři růže na jednom stonku - Franz Georg Brustgi
Tři zaslíbené princezny - Bratři Grimmové
Třináct zakletých princezen - Johann Wilhelm Wolf
Trylkující a hopkající skřivánek - Bratři Grimmové
Uhlířský princ - Franz Georg Brustgi
Uloupená princezna - Franz Georg Brustgi
V lese žijí čarodějnice - Bratři Grimmové
Včelí královna - Bratři Grimmové
Věrná žena - Johann Wilhelm Wolf
Víla na rybníce - Bratři Grimmové
Vřeteno, člunek a jehla - Bratři Grimmové
Vychytralý provazník - Franz Georg Brustgi
Zlaté království - Johann Wilhelm Wolf
Zlaté předení a čarodějné mámení - Ulrich Jahn
Zlatovlásek - Joseph Haltrich
Zlatovláskové - Bratři Grimmové
Zlatý jelen - Johann Wilhelm Wolf
Zloduch zlodušný a Réza Rezatá - Bratři Grimmové
Žabí král aneb železný Jindřich - Bratři Grimmové
Željesboj - Bratři Grimmové
Živá voda - Bratři Grimmové



Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)      
Kontakt: webmaster@pohadky.org      

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:      
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .      
Licence Creative Commons