O věrném hříbátku a statečném princátku

Johann Wilhelm Wolf

t ohle je pokračování příběhu o Honzovi, který se nechal najmout u mlynáře za tři pohlavky, které mu měl vyplatit, což nebylo tomu mlynáři recht a rád by se ho zbavil, a tak mu poručil sestoupit do studny a pacholci na něj hodili mlýnský kámen, který mu spadl na ramena tak šikovně, že mu hlava vykukovala tím otvorem, a tak si Honza pochvaloval, když vylezl ven: „Podívejte se na můj pěkný límec.“ Mlynář vyzkoušel ještě pár jiných triků, aby ho dostal na onen svět, ale nic mu to nepomohlo, musel si ty tři pohlavky vychutnat; však mu ten první Honza cvrnknul jen dvěma prsty, od toho byl nemocný osm dní, ale po tom druhém zůstal ležet polomrtvý, a tak mu ten třetí dobromyslný Honza odpustil a odtáhl dál k jednomu ovčákovi.

k dyž měl následujícího dne poprvé vyhánět, ovčák mu řekl: „Honzo, můžeš pást kdekoliv, jenom ne na obří louce.“ „Dobrá, dobrá.“ zabručel Honza a vyhnal se rovnou cestou na obří louku. Sotva se tam rozhlédl, už se na něj řítil obr z hor a řval: „Copak tu děláš na mojí pastvině?“ „Potom ti nic není.“ řekl Honza a třemi prsty mu za uši lupnul pohlavek, až se obřisko, jak dlouhé tak široké, natáhlo na zem. Večer tu historku vyprávěl ovčákovi, ale ten potřásl hlavou a řekl: „Honzo, pokud to jednou šlo dobře, podruhé nemusí. Zítra vyžeň ovce někam jinam.“ „Dobrá, dobrá.“ řekl Honza, ale druhého rána se stejně se stádem vydal na obří louku. Ihned se tam objevil řvoucí obr: „Copak tu děláš na mojí pastvině?“ „Potom ti nic není.“ řekl Honza a lupnul mu jednu za uši čtyřmi prsty tak, že toho v životě už nic nezabolí. „Copak to leží na druhé straně hory?“ pomyslel si Honza: „Kdyby to nebylo něco zvláštního, nestáli by tu ti obrové na stráži.“ Šel k ovčákovi a řekl: „Vezmi si svoje stádo zpět, to pasení mě už unavilo, jdu do obří země.“ Ovčák se ho od toho pokoušel odradit, ale on na to neslyšel a šel.

b yla to vysoká, převysoká hora, na kterou musel vyšplhat, a za ní leželo jedno hluboké, přehluboké údolí, ve kterém stál nádherný zámek. To se Honzovi nezdálo vůbec špatné. „Tady bude lepší živobytí než v mlynářově domě nebo ovčákově salaši!“ výsknul si a vešel dovnitř. Tu vám bylo přepychu a nádhery, jedna komnata krásnější než druhá; v té poslední visely samé obří kabáty. Pak šel do stáje, kde stáli tři koně, ale to vám byli koně! Podivnější nenajdete ani v císařské stáji! Ten první byl šiml, ten druhý vraník a ten třetí hnědka. Honza jednoho po druhém pohladil a poplácal, když tu najednou uslyšel volání: „Honzo! Honzo!“ Rozhlédl se, ale žádného člověka neviděl. „Honzo! Honzo!“ zavolal někdo znova a tu zpozoroval, že ten hlas přichází z kouta, kde stojí šiml, a když šel blíž, tu šiml zavolal potřetí. „Honzo! Honzo!“ „Co bys rád?“ zeptal se. Koník odvětil: „Osedlej mne a pojeď se mnou na Skleněnou horu, ale nesmíš se tam nechat zadržet, bude to tvoje štěstí.“ „Mne zadržet?“ zeptal se Honza: „O to se postarám!“ Osedlal koníka a jeli. Ale to vám byla cesta, šiml kulhal a ploužil se, že to bylo k politování. Za tím zámkem zrovna před Skleněnou horou ležela vesnice, a když tamtudy Honza jel, běželo za ním všechno, co mělo nohy, a všichni se smáli a volali: „Copak ten tu chce na té své kulhavé herce?“ Ale Honza se nenechal zmást a pomyslel si: „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe!“

n a druhé straně vsi pod Skleněnou horou se koník pojednou třikrát otřásl a v mžiku bylo po kulhání a byl celý vyparáděný, stejně jako Honza, který měl zlaté brnění, na hlavě zlatou helmu a na boku mu visel pořádný meč. „Ach, co je to ze mne najednou za pěkného mládence, to si dám líbit!“ zvolal Honza, když se viděl odrážet na Skleněné hoře jako v zrcadle. Tu koník řekl: „Teď se pevně drž v sedle, Honzo, nenech se ničím splést a udatně rozdávej rány.“ „Šimlíku, ty mě ještě neznáš! Jinak bys věděl, že rozdávat rány umím!“ Tu se šiml vzepjal a mohutnými skoky vyrazil na Skleněnou horu, až mu od kopyt létaly jiskry a střípky. Nahoře dorazili na velké prostranství, kde bylo shromážděno na tisíc rytířů, neboť se tu konal turnaj. Mnozí vyzkoušeli svoje umění i s Honzou, ale on rozdával takové rány, že z něj brzy na jeho protivníky padl strach, a oni se vzdávali jeden za druhým. Sám král ho chtěl pozdravit, ale tu se šiml pojednou obrátil a uháněl pryč. Když se vrátili dolů do vsi, byla už hluboká noc, takže mohl jet na zámek ve svém zlatém brnění, aniž ho někdo zpozoroval.

d ruhého dne ráno zašel do stáje, aby se podíval na koně, tu se znovu ozvalo: „Honzo! Honzo!“ „Co bys rád, šimlíku?“ zeptal se, ale šimlík řekl: „Já jsem tě nevolal, to byla hnědka.“ Honza šel k hnědákovi a zeptal se: „Copak bys rád, hnědáčku?“ „Osedlej mne, Honzo, a pojeď se mnou na Skleněnou horu, ale nenech se tam zadržet, bude to tvoje štěstí.“ „Zadržet, říkáš? Zeptej se šimlíka, zda mě někdo dokáže zadržet.“ řekl, vzal sedlo a uzdu, koně osedlal a vyskočil si na něj. Když vyjel, hnědka kulhala, že to nebylo ke koukání a celá ves se smála, ale Honza na ní seděl vážně jako císař a říkal si: „Kdybyste věděli, co vím já.“ Na druhé straně vesnice pod Skleněnou horou se hnědák třikrát zatřásl a pojednou nebyl on, ani Honza k poznání, tak zářili v postroji a brnění z červeného zlata a helmě s nádherným chocholem. „Nu, drž se pevně v sedle a udatně kolem sebe sekej.“ řekla hnědka a Honza odvětil: „Já vím, vím všechno, vpřed!“ Kůň vyrazil jako vítr a skákal po Skleněné hoře vzhůru, jako by měl křídla, zatímco Honza seděl v sedle vzpřímeně a pyšně jako ten nejlepší jezdec na světě. Když dorazili na turnaj, obrátily se k nim všechny oči, neboť tak krásného rytíře tam ještě neviděli. Honza tasil svůj meč, zamával s ním a zvolal: „Tak pánové, kdo má chuť bojovat, do toho!“ Tu vyskočili jeden po druhém a obořili se na Honzu, ale žádný z nich s ním nic nepořídil, ke komu se přiblížil, ten měl za malou chvíli dost, tolik si ani nepřál. Najednou zatroubily trumpety na znamení, že turnaj je u konce. Tu král vstal, aby Honzu pozdravil, ale jeho hnědka se otočila a uháněla pryč. Domů do obřího zámku přijeli opět nepozorováni a vyspali se po té štrapáci do růžova.

n ásledujícího dne, když se ve stáji díval na koně, znovu se ozvalo: „Honzo! Honzo!“ „Copak chceš, hnědko?“ zeptal se, ale hnědka řekla: „Já jsem tě nevolala, to byl vraník.“ Honza šel k vraníkovi a zeptal se: „Co bys rád, můj vraníčku?“ „Osedlej mne, Honzo, a pojeď se mnou na Skleněnou horu, ale nenech se tam zadržet a to bude tvoje štěstí.“ „S tím zadržením nebude žádná nouze.“ řekl Honza, osedlal ho, nasadil mu uzdu a jel pryč. Ve vsi začal vraník kulhat, až to nebylo ke koukání a celá vesnice se ubohému Honzovi posmívala, ale ten nasadil spokojený obličej. Pod Skleněnou horou se vraník třikrát otřásl a oba jiskřili zlatem a drahokamy, svět větší nádheru neviděl. „Nyní se, Honzo, pevně drž v sedle a udatně kolem sebe sekej.“ řekl vraník. „Jen do toho, vraníčku, já už se vyznám!“ Jako vítr letěl vraník na Skleněnou horu a rovnou na turnaj. Tentokrát Honza v zástupu rytířů udělal pořádky, až létaly helmy a pancíře, lámaly se meče i štíty. Tu pojednou zatroubily trumpety a on otočil vraníka, aby se vydali domů. Ale král poručil, aby zavřeli bránu, chtěl ho totiž zadržet, živého či mrtvého, sám stál u brány s obnaženým mečem a čekal. Když Honza viděl, že je v pasti, couvl s koněm kousek zpět a pak se tryskem rozjel proti bráně a skočil. Král se po něm ohnal mečem, aby ho alespoň poznamenal, ale Honza měl hroší kůži, takže špička meče mu zůstala vězet v noze a zlomila se. „Teď už ho dostanu.“ řekl si král.

d ruhého dne vyslal král ze Skleněné hory na všechny strany posly, aby rozhlásili: „Rytíř, v jehož noze vězí špička králova meče, dostane princeznu za ženu.“ Mnohý rytíř ulomil špičku svého meče, vrazil si ji do nohy a pak se nechal zanést ke králi, ale on každého s hanbou zase vyhnal, protože žádná špička se nehodila ke královu meči. Honza zpočátku svoje zranění nezpozoroval, špička meče mu vadila tak málo jako jinému dřevěná tříska. Ale časem se zranění podebralo a zanítilo a nakonec to bylo tak zlé, že nemohl ani chodit, a tak musel poslat pro doktora. Když tento zranění uviděl a pak z rány vytáhnul špičku meče, řekl: „Proč se nehlásíte na královském dvoře, abyste dostal za ženu princeznu? Tohle je přece špička králova meče, je na ní jeho koruna.“ „Ej, tak to ohlas sám, když máš chuť, určitě dostaneš za zprávu odměnu.“ řekl Honza. Lékař mu ránu rychle ovázal a spěchal ke králi, který ihned nasedl do kočáru a jel k Honzovi. Když přišel do komnaty na zámku, kde Honza ležel, ihned ho poznal a zvolal: „Ty nejstatečnější ze všech rytířů, proč si se nedal poznat? Jak jsem rád, že jsem tě našel!“ „Nu, co nemá nohy, neuteče.!“ řekl Honza: „A kdy má být svatba?“ „Teprve až se uzdravíš.“ odvětil král. „Tak to se rychle pusťte do příprav.“ řekl Honza a vyskočil z postele, „To komáří štípnutí na noze už ani není vidět.“ Tak oslavili nádherou svatbu a z Honzy byl rázem princ. Za rok princezna porodila syna a sotva byl na světě, ve stáji přivedl šimlík na svět hříbě. „To má určitě svůj skrytý význam.“ řekl si Honza: „Dobře o to hříbě pečujte.“

a běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

h onzova radost z chlapce a hříběte neměla nakonec dlouhého trvání, sotva jim byl oběma rok, vypukla válka a Honza musel táhnout do pole a zůstal tam celých dlouhých sedm let, tak dlouho ta válka trvala. Chlapec zatím vyrůstal s hříbětem, a když mu byli tři roky, volal na ně jménem a oba se měli navzájem tak rádi, že byli ustavičně pospolu, od rána do večera. Na zámku žil i jeden ministr a ten se princezně tak vlichotil, že nakonec porušila Honzovi věrnost a držela s ním, inu už na ní nebylo dobrého ani vlásku. To trvalo více než šest let, když tu přišli poslové, kteří hlásili, že se Honza brzy vrátí domů, protože už pobil všechny nepřátele. Tu ministr řekl: „Až přijede tvůj muž domů, ten kluk mu řekne, že jsme drželi spolu. Musíš ho zabít, aby nic nevyžvanil.“ Princezna řekla: „To ráda udělám, jen nevím jak.“ Ministr jí dal silný jed a řekl: „Zamíchej mu to do kávy, pak už nepromluví.“ Když přišel hoch odpoledne ze školy, královna ho zavolala a řekla: „Můj milovaný synáčku, vypij si svoji kávu.“ „Postav mi to na stůl, maminko,“ odvětilo dítě: „já běžím do stáje, abych se podíval na svého koníka.“ Když přišel hoch do stáje, hříbě leželo a bylo velmi smutné. „Hříbátko, milé hříbě, copak ti chybí?“ zeptal se hoch a hříbě řeklo: „Ach, můj milý synku, ach můj milý synku, nepij svoji kávu, dej ji kočce a uvidíš, co je uvnitř.“ Hoch běžel zpět, dal trochu kávy kočce a sotva to vypila, vyletěla ke stropu a rozletěla se na kusy, tak silný ten jed byl.

m inistr nevěděl, co si má myslet o tom, že dítě neumřelo, přišel za královnou a řekl: „Je nad slunce jasné, že ten kluk musí zemřít, když nás nemá prozradit. Tady máš látku na košilku, zanes ji ke krejčím, ať ji ještě dnes ušijí, pak s ním bude veta.“ Princezna udělala, co jí řekl, a kolem poledne byla košilka hotová. Když přišlo dítě ze školy, zavolala si je k sobě a řekla: „Podívej se, milovaný synáčku, jakou krásnou košilku jsem ti nechala ušít.“ „Polož ji na můj stůl, maminko.“ odvětil: „ještě se poběžím rychle podívat do stáje na moje hříbě.“ Když tam přišel, leželo hříbě se svěšenou hlavou. „Hříbátko, ach moje milé hříbátko, copak ti chybí?“ ptal se. „Ach, můj milý synku, ach můj milý synku,“ řeklo hříbě: „nenavlékej si tu košilku od tvé matky. Tam nahoře v mých jeslích leží látka, která vypadá stejně, zanes ji krejčím, nechej si z ní ušít košilku a tu si oblékni. Tu druhou navlékni psovi a uvidíš, co se stane.“ Hoch poslechl, a když psovi navlékl košilku, tento se stokrát otočil v kruhu a padl mrtvý k zemi. Princ běžel ke krejčím, vyzvedl si svoji košilku, kterou si obléknul, a velmi mu slušela.

d ruhého dne se Honza vrátil z válečného tažení domů. Když dorazil k bráně, pospíchal ministr k princezně a řekl: „Je nad slunce jasné, že hoch bude žvanit. Rychle si lehni do postele, stav se na smrt nemocná a udělej, co ti řeknu, pak bude vše v pořádku.“ Potom jí dal velmi zlou radu a zmizel. „Kde je moje milovaná žena?“ ptal se Honza, když přišel do zámku, a byl k neutěšení, když slyšel, že je pojednou na smrt nemocná. Spěchal k ní a našel ji, jak leží v posledním tažení. „Copak není na světě nic, co by ti mohlo pomoci?“ zvolal. A ona řekla: „Všichni doktoři tu byli a žádný mi nemohl pomoci, kromě jednoho, ale ten musel hned odcestovat, protože měl mnoho práce. Řekl, co mi pomůže, ale to nemohu udělat, nemohu to ani vyslovit, je to příliš strašné.“ „Jen to řekni,“ řekl Honza: „není mi nic tak drahé, abych to neobětoval pro tvoji záchranu před smrtí.“ „Když tedy musím,“ řekla a pokrytecky si při tom povzdechla: „tak ti to řeknu. Abych se zachránila, musela bych sníst v mléce uvařený jazýček našeho milovaného synka.“ Z toho byl Honza nešťastný ještě více a vyšel ven, když tu mu skočil do náruče hoch a za ním přiběhlo hříbě. Honza si pomyslel: „ To hříbě se narodilo ve stejnou hodinu jako syn a jsou jako jedno tělo a duše, nechám vyříznout jazyk tomu zvířeti.“ Zatímco poslali pro řezníka, hříbě řeklo chlapci: „Ach můj milý synku, za chvíli přijdou, aby mi vyřízli jazyk. Popros otce, aby ti před tím dovolil se mnou třikrát objet dvůr a drž se pevně v sedle.“ Brzy nato přišel řezník s nožem a nůžkami a Honza řekl: „Přiveď to hříbě, milý synku, musíme mu vyříznout jazyk a ten dát jako lék tvojí matce, jinak zemře.“ Hoch řekl: „Milý otče, dovol mi předtím, než moje ubohé hříbě umře, objet na něm třikrát nádvoří.“ S tím Honza souhlasil, hoch vyskočil na koně a objel dvůr poprvé, pak podruhé, ale při třetím kole se kůň najednou zvedl a letěl povětřím stále výš a výš, až úplně zmizel. To se Honza podivil, jak se najednou princezna rychle uzdravila i bez synkova jazyka.

k ůň s princem zatím přeletěl přes tři království, teprve v tom čtvrtém se snesl dolů a řekl: „Jdi do zámku a dej se najmout do služby. Na co sáhneš, to se ti podaří ještě třikrát lépe než komukoliv jinému. Kdyby ses dostal do nouze nebo si jen něco přál, tak zatřes tímhle řetízkem a já budu hned u tebe.“ A dal mu zlatý řetízek, rozloučil se a uletěl pryč. Hoch šel na zámek a hledal službu a oni ho vzali ke koním, kde mu šlo vše tak od ruky a byl tak pilný, že mistr stájník nebyl se žádným pacholkem tak spokojený jako s ním.

a běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

c elých šest let žil princ ve stáji, když tu jedné neděle přišel do královské zahrady, kde právě vázal zahradník kytici pro princeznu. Tu mu řekl: „Dovol mi vyzkoušet vázání kytice.“ „Koně umíš čistit opravdu dobře, ale vázat kytice to je kumšt, raději se drž dál.“ řekl zahradník. „To se uvidí, až to vyzkouším.“ řekl hoch, utrhl si pár květin, něco zeleného k tomu a udělal kytici, až jednomu přecházely smysly. „Tebe je ve stáji škoda.“ řekl zahradník, běžel za králem a docílil toho, že z prince byl zahradnický pomocník. Však to bylo na zahradě brzy vidět, že se jí věnuje jiná ruka, květiny kvetly krásněji a bohatěji, rostly tu najednou dosud nevídané druhy, a stromy nesly tolik ovoce, až se větve pod jeho tíhou prohýbaly. Každou sobotu, když udělal svoji práci a zahrada byla opuštěná, zatřepal princ řetízkem a ihned u něj stál jeho kůň, na kterého vyskočil, a on se zatřásl a v mžiku se oba blyštěli a zářili zlatem, stříbrem a drahokamy. Potom se projížděli po zahradě a měli z toho velkou radost. Ale ta záře se odrážela do okna princezniny komnaty a ona je pokaždé viděla, ale nikomu o tom neřekla, protože si myslela, že to může být jenom anděl, který se tu zjevuje, a když o něm promluví, zmizí a ona ho už nikdy neuvidí.

j ednoho dne ale spatřila, jak do zahrady vešel zahradnický učeň, vytáhl řetízek a zatřásl s ním, tu se objevil kůň a on na něj vyskočil a v mžiku celí zářící jezdili po zahradě. Tu v ní vzplála láska, která byla tak silná, až z toho onemocněla a plížila se po zámku jako stín. Když to jinoch slyšel, přinášel jí každý den dvě kytice, aby ji tím potěšil a trochu rozveselil. Ona mu pokaždé jako poděkování podala ruku a dívala se na něj tak mile a tak krásně s ním rozmlouvala, že svoje srdce dlouho neuhlídal. Slunce ještě nevidělo tolik štěstí, jako v tom okamžiku, když princ otevřel své srdce a ona ho uzavřela do svého srdce; jeden v druhém našli velký poklad lásky. Kdo má ale opravdovou lásku, má také opravdovou odvahu. Následujícího rána šla princezna k otci a prosila ho, aby se mohla za zahradnického učně provdat, i kdyby s ním musela pracovat a dřít do úmoru, to ji nevadí, protože žádný jiný ji nemůže udělat šťastnou. Král se velmi rozhněval, když něco takového slyšel, a řekl: „Dám ti tři dny na rozmyšlenou, zůstaneš-li při svém úmyslu, potom ti za trest tvoje přání splním a bydlet budete v kurníku.“ „Raději budu bydlet se zahradníkem v kurníku, než bez něj na tom nejkrásnějším zámku na světě.“ řekla princezna a potom ve vší tichosti slavili svatbu a nastěhovali se do královského kurníku. Princezna pracovala jako obyčejná děvečka od časného rána do pozdního večera a měla co dělat, protože držela na čistotu, na což drůbež nedbala. Tu všechnu dřinu by ráda snesla, jen kdyby se jí při tom neustále dvořané a dvorní dámy nevysmívali, to jí vždy bodlo u srdce. Často si stěžovala svému muži, když přišel z práce na zahradě, ten jí říkával: „Jen dočkej času, milá ženo, ty se budeš ještě smát a ti ostatní plakat.“

a běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

j ednoho dne v zemi vypukla válka a královská říše přišla do velké nouze. Tu muselo vše, co mělo nohy, vytáhnout do pole a naverbovali taky prince. Aby se na jeho účet pobavili, přidělil mu král kulhajícího koně, dřevěný meč a pušku bez kohoutku. Když jinoch vytáhl do války, celý dvůr se mu smál a princezna se mohla hanbou a vztekem propadnout pod zem. Ale zahradník dělal, že nevidí ani neslyší, loudal se na své herce za vojskem, a když přijeli do lesa, zmizel v houštině. Pak zatřásl svým řetízkem a ihned se objevil jeho kůň, kulhavou herku uvázal u stromu, vyskočil si na svého milovaného koně, ten se otřásl a oba se zatřpytili zlatem a stříbrem a princi na boku visel meč, před kterým vše utíkalo a padalo, když jím zamával. Vyrazil za královským vojskem, které mu běželo v ústrety, protože utíkalo před nepřítelem. „Za mnou!“ zavolal princ, když ho vojáci viděli, jak se směle postavil nepříteli a obořil se na něj a pobíjel ho, jak kovář mouchy na kovadlině, získali opět odvahu, obrátili se a dali se opět do boje. Nyní se dal na útěk nepřítel, král vyhrál a získal tolik kořisti, že museli přivést všechny koně ze stájí, aby to pobrali. Sám král jel zachránci, kterého nepoznal, naproti, aby mu poděkoval, a když viděl, že je poraněn na noze a teče mu krev, ovázal mu zranění svým kapesníkem, na kterém byla vyšita královská koruna.

a le zahradník na nic nečekal a vyrazil tryskem pryč a do lesa, kde byla jeho chromá herka. Pak se oblékl znova do svých starých hadrů a jel domů, zatímco všichni vojáci a král se mu posmívali. Princezna zpozorovala, že má zraněnou nohu a chtěla ho lépe obvázat, když tu objevila otcův kapesník. V tom okamžiku slyšela, jak venku vyvolávají, že král nechává prosit, aby se generál, který mu vyhrál válku a je obvázán jeho šátkem, u něj ohlásil. „Zanes ten šátek otci a řekni mu, že ten generál leží v kurníku.“ řekl princ a ona spěchala na zámek. On zatím vstal, šel do zahrady a zatřásl řetízkem. Tu před ním stál jeho koník, vyskočil na něj, on se otřásl a opět oba zářili v nádheře. „Až na zámeckém nádvoří uvidíš svoji ženu, vysaď ji nahoru k sobě.“ řekl kůň a jel na zámecké nádvoří, kde byl král s celým svým dvorem, a hledali prince. Král se k němu vrhnul, aby mu lichotil krásnými slovy, ale princ ho neposlouchal, nýbrž mu tvrdými slovy vyčetl, jak zle nakládal se svou dcerou, a nakonec mu řekl, že není obyčejný zahradnický pomocník, nýbrž urozený princ. Pak popojel k princezně, zvedl ji k sobě nahoru a kůň se s nimi vznesl do výše a letěl pryč. Králi zůstaly jen oči pro pláč.

n a jedné rozlehlé louce se kůň snesl dolů. „Nyní sesedněte,“ řekl: „vezmi svůj meč, zamávej s ním a pak mi usekni hlavu.“ Princ byl uvyklý svého koně ve všem poslechnout a jakkoliv mu to bylo zatěžko, tak ho poslechl i tentokrát. Ale jakmile se jeho krev dotkla země, tu se ozvalo strašlivé zapraštění a najednou před nimi ležel krásný královský zámek, z lesa byla nádherná zahrada a z hory za zámkem krásné město. Ze zámku přicházeli sloužící a dvořané, z města řemeslníci a měšťané a zdravili je jako krále a královnu. Tak bylo jejich utrpení u konce a na jeho místo vstoupilo štěstí a nikdy neopustilo ani je ani jejich děti. [pozn1]

Oddělovač

Poznámka 1 - Lidová pohádka „Das treue Füllchen“ je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.   Zpět


Stáhni eBook    -   Formátuj pro tisk    -   Pošli pohádku na email
Oddělovač

Ostatní pohádky v této kategorii:

A byli dva bratři - Bratři Grimmové
A bylo těch otázek patero... - Johann Wilhelm Wolf
Arcilhář - Franz Georg Brustgi
Bělouš a vraník - Johann Wilhelm Wolf
Bílý had - Bratři Grimmové
Bratříček a sestřička - Bratři Grimmové
Bratříček, sestřička a tři psi - Joseph Haltrich
Bubeník - Bratři Grimmové
Chlapec a Had Hadisko - Joseph Haltrich
Chudý mlynářský tovaryš a kočička - Bratři Grimmové
Chytrá selská dcerka - Bratři Grimmové
Chytrý Martin - Franz Georg Brustgi
Čarodějné zelíčko - Bratři Grimmové
Čarodějův učeň - Anonym
Čertův ukoptěný bratr - Bratři Grimmové
Ďábel se třemi zlatými vlasy - Bratři Grimmové
Dary vodních panen - Joseph Haltrich
Divous a princátko - Bratři Grimmové
Drakobijce - Franz Georg Brustgi
Dvanáctero bratrů - Johann Wilhelm Wolf
Dvanáctero lovců - Bratři Grimmové
Hadelum-pum-pum - Ulrich Jahn
Havránka - Bratři Grimmové
Holínky z buvolí kůže - Bratři Grimmové
Honza Hlupec - Bratři Grimmové
Honza Ježek - Bratři Grimmové
Honza silák - Bratři Grimmové
Honzíček a Grétička - Bratři Grimmové
Houslista a tancující prasátka - Johann Wilhelm Wolf
Hurle, burle, bác! - Bratři Grimmové
Husopaska - Bratři Grimmové
Husopasky pláčou perly - Bratři Grimmové
Jak císař Josef opatřil synovi kmotra - Johann Wilhelm Wolf
Jak dva vandrovali - Bratři Grimmové
Jak jeden krejčík ke štěstí přišel - Bratři Grimmové
Jak jeden skrze hrášek ke štěstí přišel - Joseph Haltrich
Jak jednoho ohněm zkoušeli - Johann Wilhelm Wolf
Jak král hledal nevěstu - Joseph Haltrich
Jak měl jeden pro strach uděláno - Johann Wilhelm Wolf
Jak princezny po nocích tancovaly - Bratři Grimmové
Jak Rozum pokoušel Štěstí - Ulrich Jahn
Jak Rozum se Štěstím vandrovali - Joseph Haltrich
Jak se narodila pohádka - Ludwig Bechstein
Jak se stal dlaždič princem - Johannes Jegerlehner
Jak se stal Hrbáček králem - Jitka Vlk Martináková
Jak si Jáchym vysloužil princeznu - Ulrich Jahn
Jak šel Honza pro zlaté péro ptáka Ohniváka - Bratři Grimmové
Jak šli čtyři bratři do světa - Franz Georg Brustgi
Jak vařili komáří paštiku - Bratři Grimmové
Jalovec - Bratři Grimmové
Janíček a tři psi - Anonym
Jednoočka, Dvouočka a Tříočka - Bratři Grimmové
Jorinda a Joringel - Bratři Grimmové
Kačenka a princátka - Ludwig Bechstein
Kamenný Kryštof a tři kouzelné oříšky - Bratři Grimmové
Kmotřička Smrt - Bratři Grimmové
Kocour v botách - Bratři Grimmové
Kohout se zlatým peřím - Franz Georg Brustgi
Kosmáček - Bratři Grimmové
Košík mandlí - Johann Wilhelm Wolf
Košile, meč a prsten - Johann Wilhelm Wolf
Kouzelná loď - Franz Georg Brustgi
Kouzelná píšťalka - Johann Wilhelm Wolf
Kouzelná torna, klobouk a roh - Bratři Grimmové
Kouzelný kůň - Joseph Haltrich
Kouzelný strom - Joseph Haltrich
Král Drozdí brada - Bratři Grimmové
Král ze Zlaté hory - Bratři Grimmové
Královna růží - Ludwig Bechstein
Královská hádanka - Bratři Grimmové
Královská stráž - Jitka Vlk Martináková
Královský dar - Jitka Vlk Martináková
Královský syn a ďáblova dcera - Joseph Haltrich
Kravál Kraválisko - Johann Wilhelm Wolf
Krejčík a tři psi - Johann Wilhelm Wolf
Křišťálová koule - Bratři Grimmové
Kupecký syn a princezna - Franz Georg Brustgi
Labutí panna - Joseph Haltrich
Lesní chaloupka - Bratři Grimmové
Locika - Bratři Grimmové
Lodník a tři anglické princezny - Ulrich Jahn
Loupežnická jeskyně - Johann Wilhelm Wolf
Lovec a syn trpasličího krále - Ulrich Jahn
Medděd - Bratři Grimmové
Medděd a kouzelné housle - Ulrich Jahn
Medvědí princ - Otto Sutermeister
Modrá lucerna - Bratři Grimmové
Modrovous - Bratři Grimmové
Mordýřský zámek - Bratři Grimmové
Nejmilejší Roland - Bratři Grimmové
Nemocný král a jeho tři synové - Franz Georg Brustgi
O blýskání na lepší časy - Franz Georg Brustgi
O chlupatci chlupatém a králi nevěrném - Otto Sutermeister
O dvanácti bratrech - Bratři Grimmové
O havraním skřehotání a věrném milování - Ulrich Jahn
O Janku Senzačním - Ulrich Jahn
O jazyku falešníka, horším než kopí protivníka - Johann Wilhelm Wolf
O jednom s vlčími způsoby - Ulrich Jahn
O jednom, co byl mladý k ženitbě - Ulrich Jahn
O jednom, co pásl kohouty - Johann Wilhelm Wolf
O jednom, co prochodil železné boty - Johann Wilhelm Wolf
O jednom, co se vyučil lovcem - Bratři Grimmové
O jednom, co si vyseděl štěstí na jedli - Otto Sutermeister
O jednom, kterému neporoučeli - Johann Wilhelm Wolf
O kouzelné fazoli - Bratři Grimmové
O kouzelném býčím rohu - Joseph Haltrich
O kouzelném ptáčkovi - Jitka Vlk Martináková
O králi Mořeplavci - Franz Georg Brustgi
O králi, který měl dobré srdce - Jitka Vlk Martináková
O královském orání a kupeckém namlouvání - Ulrich Jahn
O krásné labutí panně - Johann Wilhelm Wolf
O létajícím princi - Bratři Grimmové
O lidožravé princezně - Johann Wilhelm Wolf
O lískových oříšcích - Ludwig Bechstein
O nebojácném Honzovi - Johann Wilhelm Wolf
O ovčáku, který se smál naposled - Johann Wilhelm Wolf
O panně Mahuleně - Bratři Grimmové
O přeukrutném hoři - Jitka Vlk Martináková
O princezně ve věži - Joseph Haltrich
O princezně zakleté v Moři Nepokojů - Ulrich Jahn
O princezně, co ráda přemýšlela - Anonym
O princezně, která milovala květiny - Jitka Vlk Martináková
O princezně, které ustřihli cop - Anonym
O princi, který se ničeho nebál - Bratři Grimmové
O ptáku Ohniváku - Johann Wilhelm Wolf
O ptáku se zlatým peřím - Bratři Grimmové
O řemesle se zlatým dnem - Johann Wilhelm Wolf
O rudé labuti, černém psu a šedivé kočce - Bratři Grimmové
O rybáři a jeho ženě - Bratři Grimmové
O silném Honzovi - Joseph Haltrich
O silném Honzovi a třech dracích - Otto Sutermeister
O statečném krejčíkovi - Bratři Grimmové
O Štětináči štětinatém - Joseph Haltrich
O Temnotě temné a lásce věrné - Joseph Haltrich
O tom hadím namlouvání - Johann Wilhelm Wolf
O třech podivuhodných psech - Ludwig Bechstein
O třech prokletých princeznách - Bratři Grimmové
O trojím vraním skřehotání - Bratři Grimmové
O vděčné otrocké duši - Johann Wilhelm Wolf
O věrném a nevěrném - Bratři Grimmové
O věrném Janovi - Bratři Grimmové
O věrném Pavlovi - Johann Wilhelm Wolf
O vlčím mámení - Ulrich Jahn
O zlaté huse - Bratři Grimmové
O zlaté kachně Gondoláně - Franz Georg Brustgi
O zlatém ptáku - Joseph Haltrich
O zpívajícím rákosu - Joseph Haltrich
O železné peci - Bratři Grimmové
O živé vodě - Jitka Vlk Martináková
Obecní pasák a jeho chytrá dcera - Joseph Haltrich
Obrobijce - Joseph Haltrich
Obušku, z pytle ven! - Bratři Grimmové
Oslíček - Bratři Grimmové
Osmnáctero vojáků - Johann Wilhelm Wolf
Pasáček zajíců - Johann Wilhelm Wolf
Poctivý Petr a jeho falešní bratři - Joseph Haltrich
Podivuhodná řemesla - Bratři Grimmové
Podivuhodný pták - Joseph Haltrich
Pohádka o jednom, co se učil bát - Bratři Grimmové
Pohrobek - Johann Wilhelm Wolf
Poletuška - Bratři Grimmové
Polovina všeho - Joseph Haltrich
Popelka - Bratři Grimmové
Popelka z Vystrkova a Úpětína - Johannes Jegerlehner
Popelka ze Lhoty a Nemanic - Otto Sutermeister
Pravá nevěsta - Bratři Grimmové
Princezna a ropušák - Ulrich Jahn
Princezna a víla - Franz Georg Brustgi
Princezna Myší kožíšek - Bratři Grimmové
Princezna na hrášku - Bratři Grimmové
Princezna na stromě - Ulrich Jahn
Princezna z hory Muntserrat - Johann Wilhelm Wolf
Princezna z Ohňového zámku - Joseph Haltrich
Princezna ze Rmutného dolu - Johann Wilhelm Wolf
Ptačí král - Joseph Haltrich
Putování k ptáku Nohovi - Franz Georg Brustgi
Řeznický tovaryš - Johann Wilhelm Wolf
Rumpelniček - Bratři Grimmové
Sedmero krkavců - Bratři Grimmové
Sen malého pasáčka - Ludwig Bechstein
Silák Vilík s tisícerem stigmat - Joseph Haltrich
Slepičí bujón - Johann Wilhelm Wolf
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen - Franz Georg Brustgi
Smrťákův kouzelný klíč - Ulrich Jahn
Smuténka a Ukrutěnka - Jitka Vlk Martináková
Sněhurka - Bratři Grimmové
Sněženka a Růženka - Bratři Grimmové
Spanilá Růžička - Joseph Haltrich
Strašlivá loupežnická historie - Bratři Grimmové
Šediváček - Johann Wilhelm Wolf
Šest služebníků - Bratři Grimmové
Šestero labutí - Bratři Grimmové
Šestka táhne světem - Bratři Grimmové
Šípková Růženka - Bratři Grimmové
Špatní kamarádi - Johann Wilhelm Wolf
Tři černé princezny - Bratři Grimmové
Tři hadí lístky - Bratři Grimmové
Tři hejkálkové - Bratři Grimmové
Tři královské děti - Johann Wilhelm Wolf
Tři krkavci - Otto Sutermeister
Tři labutě - Franz Georg Brustgi
Tři pírka - Bratři Grimmové
Tři přadleny - Bratři Grimmové
Tři ptáčkové - Bratři Grimmové
Tři růže na jednom stonku - Franz Georg Brustgi
Tři zaslíbené princezny - Bratři Grimmové
Třináct zakletých princezen - Johann Wilhelm Wolf
Trylkující a hopkající skřivánek - Bratři Grimmové
Uhlířský princ - Franz Georg Brustgi
Uloupená princezna - Franz Georg Brustgi
V lese žijí čarodějnice - Bratři Grimmové
Včelí královna - Bratři Grimmové
Věrná žena - Johann Wilhelm Wolf
Víla na rybníce - Bratři Grimmové
Vřeteno, člunek a jehla - Bratři Grimmové
Vychytralý provazník - Franz Georg Brustgi
Zlaté království - Johann Wilhelm Wolf
Zlaté předení a čarodějné mámení - Ulrich Jahn
Zlatovlásek - Joseph Haltrich
Zlatovláskové - Bratři Grimmové
Zlatý jelen - Johann Wilhelm Wolf
Zloduch zlodušný a Réza Rezatá - Bratři Grimmové
Žabí král aneb železný Jindřich - Bratři Grimmové
Željesboj - Bratři Grimmové
Živá voda - Bratři Grimmové



Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)      
Kontakt: webmaster@pohadky.org      

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:      
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .      
Licence Creative Commons