Gudrun

Anonym

p řed dávnými časy žil v Irsku král Hagen a jeho žena královna Hilda, měli spanilou dceru, která nesla jméno své matky. Každý vychvaloval její půvab a krásu a brzy zpráva o Hildině spanilosti dorazila i do zemí za mořem a mnoho vznešených nápadníků královské krve přicházelo na dvůr krále Hagena, aby ji za ženu získali. „Já dám ruku své dcery jen tomu,“ vyhlásil král Hagen zpupně: „kdo nade mnou zvítězí v boji.“ Mnoho nápadníků již přemohl a zabil.

t enkráte panoval v zemi Hegelingen král Hetel, jehož říše se od Jutska až k Nizozemí rozprostírala. Jeho přáním bylo, že musí mít po svém boku nejkrásnější knížecí dceru, a tak vyslal do Irska tři věrné reky, svého mistra ve zbrani a mocného reka Wateho, svého zpěvu znalého synovce Horanda Dánského a Fruteho Chytrého, jehož rady již mnohokráte králi v nouzi pomohly. „Ne silou zbraně, ale lstí dojdeme ke svému cíli,“ připomínal Frute: „neboť král Hagen nakládá s posly, kteří si přišli pro jeho dceru, velmi tvrdě!“

n a radu Fruteho Chytrého cestovali rekové do Irska převlečení za cizokrajné kupce. Když připluli k břehům irské země, požádali o pohostinství, které jim bylo ochotně poskytnuto a rozbili své stany, aby tu nabízeli k prodeji zboží: zbraně a rozličné náčiní, drahé látky a vzácné šperky, přezky, náramky a prsteny. Lidé z Hagenova hradu sem proudili celí zvědaví a brzy přitáhla do stanů cizinců chvála těch drahocenných věcí a klenotů také královnu a její krásnou dceru. Sám král Hagen našel v kupcích zalíbení, neboť vůbec jako obyčejní kramáři nevyhlíželi, a jednoho dne pozval Wateho a jeho společníky na královský dvůr.

v královském sále seděli hosté z Hegelingenu naproti královně a dvorním dámám. S velkou radostí pohlíželi na Hildu, tu půvabnou královskou dceru, kvůli které přicestovali, přece však nedali nic o svém úmyslu znát a tvářili se nadále, jakoby by byli jen kupci. „Ne kupci, nýbrž urození rekové jsou to.“ pošeptal Hagen svému maršálovi a díval se při tom samolibě na ostře řezanou bradu Wateho Silného. Smějící se královna Hilda přistoupila k Watemu a zeptala se laškovně: „Řekněte mi svůj názor, libujete si více ve společnosti krásných žen nebo se raději při boji díváte do očí protivníkovi?“ Statečný bojovník se nechal tou rozpustilou otázkou zaskočit a upřímně odvětil, že přátelství žádné krásné ženy mu není nad hrdinský souboj. Tu se ozval veselý smích a král Hagen hosta, který se vydával za kupce, vybídnul lehkovážně k souboji; musel však brzy plný překvapení a zahanbení uznat Wateho Silného jako svého mistra a přemožitele.

z vláštní zálibu ale nalézali mužové a ženy od královského dvora v Horandovi Dánském, tom zpěvákovi, který svým hlasem získal všechna srdce. Zpíval tak podmanivě, že lesní ptactvo ve svém zpěvu ustávalo a krásná Hilda ve své komnatě plna tajné radosti jeho hlasu naslouchala. Nikdo ještě tak čarovný zpěv neslyšel. Nakonec nemohla irská princezna těm lákavým tónům odolat a nechala zpěváka přivést k sobě. Tak u ní v ženských komnatách zpíval Horand jen pro ni a způsobem, jak ještě nikdy nezpíval, neboť cestou přes moře se od jedné mořské víly naučil píseň, kterou žádný člověk ještě nezazpíval. Nyní ozřejmil Horand Dánský královské dceři celou pravdu a zpravil ji o Hetelovi, svém pánovi, který si nic toužebněji nepřeje, než získat ji za ženu. Krásná Hilde se zdála svolná říci své ano. „Můj otec nebude souhlasit s tím, že s vámi odejdu do daleké ciziny.“ váhala. „Také proto jsme se vydávali za kupce.“ odvětil Horand, a tak lákavými slovy nabídku svého pána dívce líčil až Hilde konečně souhlasila. Hilde chtěla bez souhlasu svého otce následovat Horanda a byla připravená nechat se jím a jeho druhy unést. „Vypros si na otci souhlas navštívit naše lodě“ radil jí pěvec: „ potom zvedneme kotvy a pojedeme do země krále Hetela.“

u_carka těk se zdařil. Příznivý vítr hnal hegelingenské k břehům vlasti a král Hetel, který od posla byl zpraven o šťastném návratu, jim vyšel s nádherným průvodem vstříc, aby si krásnou Hilde odvedl domů. Ve šťastném vzájemném zalíbeni si oba slíbili lásku a věrnost. Ale ještě dříve než byl večer, přišla strašlivá zpráva. Král Hagen je připraven se svou bojovou silou u břehů země hegelingenské a svou uloupenou dceru žádá zpět. Neboť nic jiného si irský král nemyslel než, že Hilde byla unesena námořními lupiči. „Připravte se všichni k boji!“ poručil Hetel svým mužům, a tak stanuli hegelingenští připraveni k obraně, když král Hagen a jeho rekové vystoupili na zem. Tvrdý a zuřivý zápas započal. Hagen Irský tvrdě útočil na krále Hetela a těžce ho zranil, a když zraněného odvedli z bojiště, Hagen odvážně zaútočil na Wateho Silného. Dva rovnocenní soupeři stanuli proti sobě. Hagen Irský prorazil helmu Wateho Silného a těžce ho zranil. Ale starý rek nezanechal boje a tvrdě na krále útočil. „Odluč od sebe, jestli mne miluješ, ty dva rozlícené bojovníky.“ prosila krále úpěnlivě krásná Hilde. Král Hetel odvětil: „Oni toho strašlivého boje nezanechají, dokud oba nepadnou mrtvi k zemi.“ Tu se přece Hetel Hegelingenský, navzdory svému zranění, vzchopil a pospíchal na bojiště. „Už je dosti mrtvých, králi Hagene“ zvolal: „ Zanechte zbytečného boje, hrdinové!“

k rál Hagen Irský, který měl v úctě statečnost svého soupeře, vyslyšel výzvu krále Hetela. Oba sokové sklonili zbraně a král Hetel Hagenovi objasnil, že jeho dceru unesl, aby se s ní oženil. „Jako král Hetel Hegelingenský, co panuje této zemí a tomuto moři.“ řekl Hetel. Tu Hagen Irský souhlasil a prohlásil se za připraveného ke smíru. Pak sám doprovodil svoji krásnou dceru do jejího nového domova a na Hetelově hradě Matelane slavili její svatbu s králem Hetelem Hegelingenským.

n akonec svázán v dobrém přátelství a obdarován mnohými dary Hagen Irský odjel domů.

v e velké úctě žila krásná Hilde mnohé roky po boku krále Hetela Hegelingenského , který své říši spravedlivě a mocně vládnul a pečlivě ji chránil. Měli spolu dvě dětí, a to Ortwina, který pod dohledem Wateho Silného vyrostl v udatného reka, a Gudrun, která svojí krásou zastínila i matku. Jako kdysi král Hagen Irský svoji dceru Hilde, tak nyní král Hetel střežil krásnou Gudrun. Jen tomu měla patřit, kterého by on za sobě rovného prohlásil. Marně se o Gudrun ucházel Sigfrid Morlandský, který vládnul sedmi říším, marně prosil o její ruku Hartmut, syn krále Ludwiga Normanského. Gudrum sama by ušlechtilému rekovi Hartmutovi, kterého si oblíbila skrze jeho urostlý zjev a rytířské způsoby, možná byla svoji ruku dala, neboť k ní choval upřímnou lásku. Ale její otec král Hetel pyšně a pohrdavě tohoto nápadníka odmítnul, protože shledal tuto nabídku urážlivou, neboť Hartmutův otec Ludwig byl leníkem krále Hagena Irského, a proto nebyl Hartmut Normanský králi Hetelovi roven rodem. Plný hněvu přijal mladý normanský kníže příkré odmítnutí, jeho čest byla uražena a myslil na pomstu. Zatímco Hartmut se s nepořízenou vracel domů, objevil se před Hetelovým hradem se svým vojskem král Herwig Seelandský. Hegelingenští museli přesile nepřítele ustoupit a Herwigovi Seelandskému se podařilo se svými muži hrad dobýt.

k rál Hetel se postavil Herwigovi k boji na hradním dvoře. Ale když krásná Gudrun viděla Herwigovu hrdinskou sílu a seznala vážnost jeho námluv, zahořela k němu láskou. A prosila svého otce, aby kvůli ní uzavřeli mír. Král Hetel jejím prosbám vyhověl, protože poznal, že Herwig je jeho dcery hoden. Tak byli princezna Gudrun a král Herwig jeden druhému zaslíbeni. Ale svatba musela počkat, protože Hetel a Hilde se nechtěli tak brzy se svým milovaným dítětem rozloučit. Dříve než mohl Herwig pomyslet na to, abys svoji nevěstu odvezl domů, musel svést nejednu těžkou bitvu. Mocný král Sigfrid Morlandský ve vzteku z odmítnutí přísahal Hegelingenským pomstu a obrátil se nyní proti Herwigovi Seelandskému, který byl úspěšnější jako on. Herwig nebyl k boji vyzbrojen a upadl do těžké nouze. Jen s Hetelovou pomocí, v jehož vojsku byli také mladý Ortwin, Wate Silný, Frute Chytrý i Horand Pěvec, byl nepřející sok vržen zpět na svůj hrad, který pak vojska Hegelingenských a Seelandských oblehla. „Dříve odtud neodejdu,“ volal král Hetel výhružně: „dokud Sigfrid, narušitel míru, nebude přede mnou klečet zajat.“

v tomto čase ale, kdy zbrojný lid byl daleko od vlasti, přineslo osud skrze Hetelovu pýchu hořké ovoce. Hartmut, ten mladý normanský kníže, myslil skrze ono ponížení, kterého se mu na Hetelově dvoře dostalo, též na pomstu. Také nevěrná láska krásné Gudrun, která vzala tak rychlý konec, jej pobouřila. Jeho zvědové mu hlásili, že král Hetel je na válečném tažení. Ale dříve než Hartmut do Hegelingenské říše s vojskem vpadnul, poslal ještě jednou na hrad Matelane posly, aby ruku krásné Gudrun žádali. „Jsem zaslíbena Herwigovi.“ oznámila mu však pyšná Gudrun: „A za nikoho jiného se neprovdám.“ Tak si vzal mladý normanský kníže silou to, co mu bylo vůlí odepřeno. Zaútočil se svými muži na neozbrojený hrad a nechal Gudrun s množstvím panen, ke kterým patřila i její přítelkyně z dětství Hildburg, odvléci na loď. Jen královna Hilde tu zůstala v osamělé bolesti. Vyslala posly s tou smutnou zprávou ke králi Hetelovi, a když se tento dozvěděl, co se bylo přihodilo, přemohla ho bolest. Ale Herwig Seelandský zvolal: „Musíme okamžitě ty nestoudné lupiče pronásledovat a jejich kořist jim vyrvat!“ Také Wate Silný králi Hetelovi domlouval a přesvědčoval jej, aby se Sigfridem uzavřel mír. Tvrdě tísněný král Morlandský k tomu byl též připraven, a když se byl dozvěděl, že Hartmut Normanský krásnou Gudrun uloupil, rozhodl se na jeho pronásledování podílet.

b ez váhání se rekové nalodili, napjali plachty a vydali se pod vedením Wateho Silného na pronásledování. Normanští válečníci nemysleli na nebezpečí a hnali se k domovským břehům. Najednou objevily rozestavěné stráže na moři plachty cizích lodí. Normané měli stěží čas se vyzbrojit a už tu byly lodě Hegelingenských. Rekové vyskákali na břeh a bitva se započala. Ve strašlivém zápase se štěstí naklánělo napřed na jednu a pak na druhou stranu. Mořské vlny byly rudé od krve mrtvých a krev barvila i trávu na dunách, koldokol bylo bojiště poseto mrtvými a raněnými. Hetel Hegelingenský se postavil k zuřivému boji normanskému králi Ludwigovi, Hartmutovi otci, ale v těžkém souboji jej Ludwig zasáhnul mečem tak, že umírající Hetel padnul k zemi. Tu rozzuřený Wate Silný s divokým bojovým pokřikem vyrazil do řad nepřátel, aby pomstil svého pána a mnoho normanských padlo pod jeho údery. Když se snesl večer, nebyla bitva stále ještě rozhodnuta. Teprve přicházející temnota bojující rozdělila. K smrti unavení rekové na obou stranách upadali do spánku. Král Ludwig věděl, že se svými muži Hegelingenským už dlouho neodolá. Proto pod rouškou noci zavedl své bojovníky tiše k lodím, překonali bez překážku mělčinu a pluli s příznivým větrem do vlasti.

k dyž nechal Wate ráno zaznít polnice, aby mohla bitva pokračovat, nebylo dokola jediného nepřítele. Jen jejich mrtví pokrývali mořský břeh. Velké bylo zklamání Hegelingenských, neboť museli uznat, že už nemají tolik sil, aby uprchlého nepřítele pronásledovali. Pak přeživší pohřbili s velkou bolestí své mrtvé, na hrob zabitého krále Hetela přivalili obrovský kámen. Celých šest dnů trvalo, než byli na mořských dunách všichni pohřbeni. Také padlé svých nepřátel pohřbili, aby jejich mrtvoly nesloužily jako potrava krkavcům. Pak se obrátili k domovu do země Hegelingenské. Bez svého krále Hetela i bez krásné Gudrun, ačkoliv téměř všichni bojeschopní muži v té bitvě našli smrt, museli Wate Silný a Herwig Seelandský předstoupit před královnu Hilde. Hlasitě naříkala královna Hilde, když se tu zprávu dozvěděla. „Musíme ihned vyzbrojit do boje s těmi loupeživými Normany!“ volala. Ale Herwig váhal a Wate, ten silný válečník, potřásl rozvážně hlavou. „Přespříliš sil nás stála ta dvě velká válečná tažení, nejdříve musejí dorůst noví válečníci a pak můžeme teprve pomyslet na to, abychom s normanskými obnovili boj.“ Také Herwig Seelandský slíbil, že dříve nebude mít klidu, dokud princeznu Gudrun neosvobodí a Hartmutovi Normanskému se nepomstí.

v tom čase pluly po moři normanské lodi na jih. „Podívej na ty města, hrady, paní!“ řekl Hartmut smutkem ztrápené Gudrun: „To vše a celá moje země ti bude patřit, když se staneš mojí ženou.“ Také král Ludwig Gudrun domlouval. „Raději zemřu než bych porušila věrnost svému milému!“ odvětila jim pyšná Gudrun. Prchlivý král Ludwig ji v záchvatu zuřivého hněvu popadnul a hodil do moře. Ale Hartmut skočil za princeznou a z mořských vln ji zachránil. Hněvivě předstoupil před svého otce. „Ještě jedenkráte se takového činu odvážíš,“ křičel Hartmut: „tak mi svým životem zaplatíš!“ Tu padla na drsného krále Ludwiga lítost a žádal u Gudrun odpuštění.

k dyž připluly lodě do normanského přístavu, stála Hartmutova matka, královna Gerlind, a jeho sestra Ortrun na břehu, aby Gudrun přátelsky přivítaly. Ale princezna plačíc každý pozdrav stroze odmítla. I přesto se královna pokusila nejdříve si unesenou smířlivě naklonit. Ale ke královně, Hartmutovi a ke všem ostatním zůstala Gudrun odmítavá a nepřístupná, jen k Ortrun, která se k ní chovala trpělivě a láskyplně, jí to přitahovalo. Hartmutovy naděje, že mu Gudrun pozvolna opět věnuje svoji lásku, se nevyplnily. Gudrun se velmi hněvala na muže, který nesl vinu na jejím neštěstí, i když od Ortrun věděla, že Hartmutova láska je opravdová. Když se Gudrun nadále zpěčovala vdát se za Hartmuta, poradila královna Gerlind synovi, aby tu vzpurnou dívku svěřil do její výchovy, že ona její odpor zlomí. S tím Hartmut nakonec souhlasil, prosil však matku, aby Gudrun v úctě, která ji jako královské dceři přináleží, chovala.

t ak přišla Gudrun, královská dcera, do převýchovy k paní Gerlind a musela vykonávat těžké práce jako děvečka. Gerlind ji soužila tvrdými a urážlivými slovy, tresty a skromnou stravou. V mlčenlivé pýše snášela Gudrun trpělivě všechna ta příkoří. Ale ty hořké časy zahnaly ruměnce na jejích tvářích. Když se Hartmut o tvrdém zacházení s Gudrun dozvěděl, zavolal si svoji matku a paní Gerlind mu slíbila, že bude s Gudrun zacházet milosrdněji. Zatím však musela královská dcera vykonávat stále horší práce. Od této chvíle musela na mořském břehu prát prádlo. Jedinou útěchou v tom soužení bylo pro Gudrun to, že Hildburg, její společnice, mohla nésti ten krušný osud spolu s ní. Uprostřed nejkrutější zimy stávaly obě dívky na mořském břehu, aby tu praly prádlo. Stále a stále stáčela Gudrun pohled na širé moře - tam na obzor, kde tušila, že v dálce leží její vlast. Copak na ni docela zapomněli? Žádná plachta sem neklouzala ze severu, nepřijde její milý, aby ji našel a vysvobodil?

r oky plynuly. Stále trpčí a tíživější byl osud krásné Gudrun v té cizí zemi a její naděje na záchranu a návrat domů ochabovala. Jestlipak Herwig, její milý, její bratr Ortwin a její matka Hilde ještě vůbec žijí?

j ednou stály Gudrun a Hildburg opět u své práce na mořském břehu. Počasí bylo nevlídné a zima třeskutá, ale strašlivá Gerlind se neštítila toho, aby jim byla zakázala vzít boty. A tak stály ve sněhu na břehu moře bosé, napůl zmrzlé a klesaly vyčerpáním a bolestí. Tu uviděly mořského ptáka, který se houpal na mořských vlnách, a v touze po domově na něj dívky volaly a pták jim odvětil lidskou řečí: „Vyčkejte statečně, vy dvě trpitelky, vaše záchrana je blízko!“ Pak se zvedl vzhůru a odletěl. Opravdu ten pták promluvil? Gudrun a Hildburg se vrátila odvaha.

k dyž den nato opět na mořském břehu máchaly prádlo, vylekaly se, neboť se ke břehu blížila nějaká loďka, ve které stáli dva cizí muži. Gudrun se styděla a chtěla se ukrýt, ale Hildburg ji přemluvila, aby zůstala. „Čí prádlo to perete?“ zeptali se ti muži, neboť pocítili soucit s těmi dvěma děvečkami, které celé se třesouc a cuchané větrem musely vykonávat tak těžkou práci. Ochotně jim podaly panny zprávu, ale odměnu, kterou jim nabídli, odmítly. „Jste v zemi Normanů,“ pravila Gudrun: „a ten hrad, který támhle vidíte, patří králi Ludwigovi a jeho synu Hartmutovi.“ Zvědavě naslouchali cizinci tomu, co Gudrun vyprávěla. „Slyšeli jste něco o panně, kterou před léty jako zajatkyni přivlekli a kterou nazývali Gudrun?“ zeptal se jeden z mužů. „Znám ji, neboť já sama naležím k zajatkyním, které sem tenkráte byly přivlečeny.“ odvětila Gudrun. Pak zpozorovala, že jeden z tázajících se je její bratr Ortwin. „Ptáte se na ubohou Gudrun?“ pokračovala: „Musím vám tedy oznámit, že již dlouhý čas je vystavena velkému soužení a útrapám.“ Tu oči obou reků zvlhnuly. „Až do konce svého života,“ zvolal Herwig: „se budu trápit kvůli té, která se mi byla zaslíbila.“ „Chcete mne oklamat, když Gudrun nazýváte svojí nevěstou?“ řekla dívka: „Neboť kdyby byl Herwig živ, dávno by přišel, aby mne vysvobodil!“ Tím se Gudrun prozradila.

n yní věděli Ortwin i Herwig, že před nimi stojí Gudrun. Herwig ji ukázal prsten, který mu kdysi sama darovala a uviděl na její ruce ten, který věnoval on jí. Tu se oba milenci v nekonečném štěstí objali a políbili. Bez dalších průtahů chtěl Herwig dívky zavést na loď, ale proti tomu se postavil Ortwin. „Ne jako zloději je ukradneme,“ řekl: „ale v čestném boji Gudrun a všechny dívky osvobodíme!“ „Máme je ještě byť jen hodinu nechat žít v otroctví?“ vybuchl Herwig: „Já jsem opět našel svoji milovanou nevěstu, nyní ji odvedu do bezpečí a potom můžeme začít boj o ty ostatní unesené dívky.“ Ale Ortwin zůstal při své námitce: „Raději zde zůstanu sám,“ zvolal: „ať mne po sestřině boku Normané zabijí! Jen čestně musíš být, Gudrun, osvobozena! Ale spoléhám na vaši věrnost!“ Herwig se nakonec podrobil Ortwinově vůli, slib dvou reku byl pro Gudrun dostatečnou útěchou. Zachvátila ji radostná naděje a její tváře opět pokryl ruměnec a oči dostaly svůj zářivý lesk. „Musíme jít po své práci, jinak nás čeká trest.“ připomínala Hildburg, ale Gudrun nechtěla o práci ani slyšet. „Jsem snad děvečka, abych takové služby konala?“ zvolala Gudrun a se smíchem hodila prádlo, které bylo symbolem jejího otroctví, do moře.

k rálovna Gerlind se velmi rozhněvala, když se dozvěděla, co Gudrun s prádlem učinila. Nechala svázat pruty a poručila dívku zmrskat. Tu odvětila Gudrun pyšně: „Spíše než bych ten trest snášela, raději si vezmu za muže toho, kterého jsem si dříve ošklivila! Brzy budete Normané, mně královně, sloužit!“ Těmito slovy se královnin hněv upokojil. Usoudila, že Gudrun konečně změnila svůj názor a rozhodla se Hartmutovi podat svoji ruku. Ihned nechala Gerlind syna povolat. Když neuvěřitelně šťastný Hartmut přispěchal a pyšnou Gudrun chtěl jako svoji nevěstu obejmout, tu jej dívka odehnala slovy: „Podívejte, jak tu stojím, bosá a v roztrhaných hadrech, jak jsem byla od práce zrovna přišla. Dříve se mne nesmíte dotknout, dokud vám nebudu rovna a na mé hlavě nebude královská koruna!“ Hartmut se podrobil její vůli a zeptal se jí na její přání. Tu si Gudrun přála královský šat a pro své dívky odpovídající oblečení. „Jako kněžna chci ráno přivítat svého ženicha!“ řekla Gudrun významně. Gerlindiny služky, právě ty, co se dříve na jejím soužení tak přičinlivě podílely, nyní vše ve vší horlivosti připravily. Jen Gerlind pojala pojednou nedůvěru ke změně princeznina názoru, když viděla královskou dceru s dívkami z domova tak zvesela žertovat, a myslila na to, že její syn se musí míti na pozoru. Ale ve své zamilovanosti byl Hartmut slepý a bezstarostně pouštěl všechna matčina varování po větru pryč.

k dyž pak ženy ze země hegelingenské pozdě večer osaměly, pověděla jim Gudrun pravdu. „Mějte trpělivost do rána,“ řekla jim útěšně: „pak se naše žalost změní v radost.“ Mezitím Herwig a Ortwin připluli zpět k flotě hegelingenských lodí a tam přednesli svoji radostnou zprávu a ve válečnících probudili naději. Nyní se toho smělého kousku odváží!

k dyž padla noc, zdvihnuli kotvy a za měsíčního svitu rejdovali ke skaliskům, odkud chtěli zaútočit na normanský hrad. Šťastně dorazili až k normanským břehům a plni chuti k rekovným činům se hotovili k boji. Gudrun sama, probuzena jednou ze svých panen, se radostně dívala oknem ven, jak je zátoka plná lodí a jak se bojovné zástupy Hegelingenských připravují k útoku na hrad, který byl obklíčen ze všech stran.

t eprve nyní zazněly polnice normanských hlídek, aby vyburcovaly spící bojovníky k obraně. V tomtéž okamžiku zazněla hrozivě do kalného úsvitu i Wateho polnice. Vzplál krutý boj. Normané směle otevřeli hradní bránu a vyšli vstříc nepřátelům pod hradbami, ale brzy se ukázalo, že bojovný zápal Hegelingenských podcenili. Král Ludwig prudce zaútočil na Herwiga, ale mladý král Seelandský, kterému myšlenka na znovunalezenou Gudrun zdvojnásobila síly, na něj udeřil tak mocně, že mu král Ludwig podlehnul, umírajíc klesnul k zemi a Herwig mu uťal hlavu.

v ysoko na cimbuří stála v kruhu svých panen Gudrun a se zatajeným dechem se dívala dolů na bitvu. Stále silnější byla převaha zle dotírajících Hegelingenských. I udatnému Hartmutovi, který vždy stál v přední řadě, se zachtělo odpočinku. Ale když se chtěl se svými muži stáhnout do hradu, zatarasil mu Wate Silný cestu a postavil se mu k boji. Tu uslyšel Hartmut, který to ještě nevěděl, že král Ludwig padnul, neboť jeho matka nad smrtí muže hlasitě hořekovala.

v té pohnuté chvíli vstoupila do srdce kruté Gerlind touha vidět před sebou mrtvou Gudrun. Tak vyslala jednoho vojáka nahoru na hradby. Gudrun vykřikla, když viděla přicházet muže s obnaženým mečem, a tím zoufalým výkřikem, plným strachu z blížící se a neodvratné smrti, přitáhla k sobě Hartmutův pohled. Ten byl stále zaměstnán tvrdým soubojem s Watem Silným. Ten souboj však na krátko přerušil, pospíchal ke Gudrun a tam se zle osopil na najatého vraha, že tento upustil meč a utekl. Tak Hartmut, sám ve stínu smrti, zachránil život Gudrun, kterou stále ještě miloval. Útočící šiky Hegelingenských byli v hradu, vypadalo to, že je vše ztraceno, a tu se vrhnula sličná Ortrun vznešené Gudrun k nohám: „Zachraň mého bratra!“ prosila úpěnlivě: „Můj otec je mrtev a s ním mnoho mých blízkých. Uchraň mne před osudem, který si sama musela zakusit!“

g udrun se nad královskou dcerou slitovala, neboť ta se k ní vždy chovala přátelsky, a tak z výše pokynula Herwigovi, aby tu bitvu přerušil. Jen s velkou námahou mohl Herwig její přání vyplnit. Sice Hartmuta z rukou rozhněvaného a nepřemožitelného Wateho Silného vyrval, ale spoutaného normanského vládce Hegelingenští odtáhli na loď. Tím byl osud královského hradu zpečetěn. Strašlivě rozběsněný Wate Silný si vynutil vstup do všech komnat a chtěl učinit soud nad královnou Gerlind, která s dcerou jeho krále tak strašlivě nakládala. V zoufalství hledala královna pomoc u Gudrun, která již před hněvem Hegelingenských zachránila Ortrun. Plná velkomyslnosti poskytla ušlechtilá Gudrun také své nepřítelkyni ochranu a ukryla ji, ale Wate Silný, strašlivý ve svém hněvu, vytrhl Gerlind z úkrytu ven a královna musela zaplatit smrtí za to, jak s jeho paní zle nakládala.

a tak ta strašlivá bitva skončila.

v nekonečném štěstí objala Gudrun svého snoubence a bratra, kteří ji vrátili svobodu. S bohatou válečnou kořistí se Hegelingenští obrátili na cestu k domovu, Hartmut a Ortrun byli jejich zajatci. Královna Hilde se od šťastném výsledku tažení dozvěděla od poslů. Brzy padla Gudrun do náručí své drahé matky. Nyní konečně věděla, že její dlouhé utrpení je u konce. Ty normanské královské děti musely jít královně zprvu z jejích, ale později se nechala obměkčit četnými přímluvami své dcery Gudrun. Ortwin si poznenáhlu zamiloval krásnou Ortrun a požádal ji o ruku. Také Hartmut postupně otupil královninu zášť, až mu nakonec dala odpuštění a svobodu. Mladý normanský vladař požádal o ruku věrnou Hildburg a brzy potom i Gudrun a Herwig uzavřeli manželský svazek, na který celých devět let Gudrun čekala, takže svatebčané v zemi Hegelingenské mohli vidět tři šťastné novomanželské páry.

p o těch strašlivých letech strádání a válek následoval dlouhý čas míru. Krása spanilé Gudrun znovu rozkvetla a její věrnost, kterou tolik let byla zachovala, byla opěvována i v dalekých zemích.[pozn1]

Oddělovač

Poznámka 1 - Text ságy přeložila Jitka Janečková.   Zpět


Stáhni eBook    -   Formátuj pro tisk    -   Pošli pohádku na email
Oddělovač

Ostatní pohádky v této kategorii:

Bitva u Ravenny - Anonym
Dietrich z Bernu - Anonym
Jindřich, řečený Lev - Anonym
Sigfrid a Kriemhilda - Anonym



Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)      
Kontakt: webmaster@pohadky.org      

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:      
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .      
Licence Creative Commons