Bezruká dívka

Bratři Grimmové

b yl jednou jeden mlynář a tomu se nedařilo, upadal do stále větší a větší chudoby, až mu nezůstalo nic než jeho mlýn a na dvoře velká jabloň. Jednou šel do lesa, aby přinesl nějaké dříví, když tu k němu přišel nějaký starý muž, kterého ještě nikdy neviděl, a řekl: „Co se tu trápíš paběrkováním, mlynáři? Udělám z tebe boháče, když mi slíbíš to, co stojí na dvoře tvého mlýna.“ „To může být jen ta jabloň.“ pomyslel si mlynář a řekl: „Ano.“ a tomu cizímu muži se upsal. Ten se poté ďábelsky zasmál a řekl: „Za tři roky přijdu a to, co mi patří, si odvedu!“ a zmizel. Když přišel mlynář domů, šla mu jeho žena v ústrety a řekla: „Ach, muži, odkud se znenadání vzalo v našem domě to bohatství? Všechny truhlice a komody jsou plné, aniž by tam člověk něco nanosil, netuším, jak se to mohlo stát.“ Mlynář odvětil: „To pochází od jednoho cizince, kterého jsem potkal v lese, ten mi ty obrovské poklady opatřil, jen jsem mu za to musel slíbit a upsat to, co stojí na našem dvoře, budeme mu muset dát naši jabloň.“ „Ach, muži!“ vykřikla žena polekaně: „To byl sám ďábel! Ten neměl na mysli jabloň, ale naši dcerku, která stojí na dvoře a zametá.“

a běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

m lynářova dcera byla krásné a zbožné děvče, které po ty tři roky žilo v bázni Boží a bez hříchu. Když uplynul stanovený čas a nastal den, kdy si ji měl ďábel odvést, tu se čistě umyla a křídou kolem sebe namalovala kruh. Brzy nato se zjevil pekelník, ale nemohl se k ní přiblížit, a tak vztekle pravil mlynáři: „Odstraň z domu všechnu vodu, aby se zítra nemohla umýt, neboť jinak nad ní nemám žádnou moc.“ Mlynář se bál, a tak to učinil. Druhého rána opět přišel ďábel, ale dívka si své bílé ruce omyla slzami, takže byla opět čistá a on se k ní opět nemohl ani přiblížit, nadmíru rozhněván řekl mlynáři: „Ty ruce jí usekni, jinak si zítra odvedu tebe!“ Tu se mlynář vyděsil a pravil: „Jak bych mohl svému jedinému dítěti useknout ruce?!“ Ale ďábel na něj zle dotíral a řval: „Jestli to neuděláš, tak budeš můj a odvedu do pekla tebe!“ Z toho měl otec strach, a tak ďáblovi slíbil, že ho poslechne. Šel k dceři a řekl: „Moje dítě, když ti neuseknu ruce, tak mě ďábel odvede, pekla se bojím, a tak jsem mu to slíbil. Pomoz mi a odpusť, čeho strašlivého se na tobě dopustím.“ Dcera odvětila: „Milý otče, udělejte, co zamýšlíte, jsem vaše dítě.“ A položila před otce svoje bílé ruce a ten jí je useknul. Ďábel sice přišel i potřetí, ale dívka si tak dlouho slzami krvavé pahýly omývala, že byly čisté, a on od ní musel upustit, protože na ni peklo ztratilo právo. Mlynář dceři pravil: „Skrze tebe jsem získal velký majetek, mé dítě, za to tě budu po celý život chovat jako v bavlnce.“ Ale ona odvětila: „Já tady nezůstanu, otče, ale odejdu, neboť to, co potřebuji, mi dá každý milosrdný člověk.“ A tak jí pahýly rukou přivázali na záda a ona se s východem slunce vydala na cestu.

p utovala celý den, až nastala noc a přišla ke královské zahradě. V jasném měsíčním světle viděla, že zahrada je plná ovocných stromů, ale nemohla dovnitř, protože kolem zahrady byl vodní příkop. Po celodenním putování, kdy neměla v ústech ani sousto, ji velmi soužil hlad, a tak si pomyslila: „Kdybych tak mohla dovnitř, pojedla bych něco z toho ovoce, takhle tu zahynu hlady.“ Padla na kolena a horoucně se modlila k Bohu, když tu se před ní zjevil anděl Páně, mávnul nad vodou rukou a příkop byl v mžiku suchý a ona mohla přejít na druhou stranu. Vešla do zahrady a anděl kráčel s ní. Přistoupila k jednomu krásnému stromu a byla to hrušeň; aby utišila hlad, začala jíst jednu hrušku přímo ze stromu, až ji celou snědla. Celou dobu ji pozoroval zahradník, ale protože vedle ní stál anděl, bál se a myslil si, že je to nějaký duch, a tak se na ni neodvažoval zavolat ani promluvit. Když hrušku snědla, a tak se nasytila, zmizela v houštině.

k rál, kterému ta zahrada patřila, druhého dne přišel a ovoce přepočítával a poznal, že jedna hruška chybí, a tak se ptal zahradníka, proč hruška neleží pod stromem a úplně zmizela. Zahradník odvětil: „Předešlé noci vešel do zahrady duch, neměl ruce a ústy tu hrušku jedl přímo ze stromu.“ Král pravil: „Jak by ten duch přešel přes vodu? A kam se poděl, když tu hrušku snědl?“ Zahradník odvětil: „Z nebes sestoupil anděl Páně a zastavil vodu, takže přešel příkop suchou nohou. A protože tu byl anděl, tak jsem se bál, že jsem nevydal ani hlásku. Když tu hrušku snědl, zase odešel pryč.“ Král pravil: „Je-li to tak, jak říkáš, budu tuto noc hlídat i já.“ Když se setmělo, přišel do zahrady a vzal s sebou jednoho kněze, aby s tím duchem promluvil. Všichni tři se posadili pod strom a dávali pozor, co se bude dít. Kolem půlnoci vyšla z křovin dívka a šla rovnou ke stromu a opět začala ústy jíst jednu hrušku; vedle ní stál anděl ve sněhobílé říze. Tu k nim přistoupil kněz a pravil: „Přišla jsi z onoho světa nebo z tohoto? Jsi duch nebo člověk?“ Dívka odvětila: „Nejsem duch, jsem jen ubohý a lidmi opuštěný člověk, jen Bůh mne neopustil.“ Tu král pravil: „Pokud jsi opuštěna celým světem, já tě neopustím.“ A vzal ji na královský zámek, a protože byla tak krásná a zbožná, od srdce si ji zamiloval, nechal jí vyrobit stříbrné ruce a vzal si ji za ženu.

a běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

u plynul rok a král musel vyjet do války, poručil svou mladou ženu do ochrany své matky a řekl: „Až na ni přijde těžká hodinka, dobře o ni pečuj a ihned mi podej zprávu.“ Královnička porodila krásného chlapečka a královna matka ihned napsala králi, aby mu tu šťastnou novinu oznámila. Ale posel se cestou posadil na břehu jednoho potůčku, aby si odpočinul, a protože byl tou dlouhou cestou celý utrmácený, usnul. Tu se tam zjevil ďábel; aby zbožné královničce způsobil nějaké hoře, vyměnil královnin dopis za jiný; v tom stálo, že přivedla na svět podvržence. Když král dopis četl, velmi se vylekal a zarmoutil, ale napsal v odpověď, že o královnu mají do jeho návratu dobře pečovat. Když se posel s královým dopisem vracel, odpočíval na tomtéž místě a opět usnul. Tu mu ďábel do torny vložil dopis, ve kterém stálo, že mají královnu i s dítětem zabít. Stará královna matka se velmi polekala, když ten dopis obdržela, nemohla mu uvěřit, a proto napsala králi ještě několikrát, ale odpověď byla stále stejná, protože ďábel poslu pokaždé podstrčil jiný dopis, a v tom posledním dokonce stálo, že mu má matka jako znamení uschovat jazyk a oči mladé královny.

s tará královna matka velmi plakala, copak může prolít nevinnou krev! Nakonec nechala v noci přivést laň, aby jí vyřízli jazyk a oči. Potom dívce pravila: „Nemohu tě nechat zabít, jak král poručil, ale déle tu nemůžeš zůstávat, vydej se i dítětem do šírého světa a nikdy se už nevracej zpět.“ Dítě jí přivázala na záda a ona s uplakanýma očima kráčela pryč, až přišla do jednoho hlubokého černého lesa, kde klesla na kolena a obrátila se k Bohu. Tu se jí opět zjevil onen anděl Páně a zavedl ji do chaloupky, na které visel štít s nápisem: „Zde je jeden každý svoboden.“ Z chaloupky vyšla žena ve sněhobílém šatě a pravila: „Vítám tě, královno,“ a zavedla ji dovnitř. Tam jí odvázala chlapce ze zad a přiložila jí ho prsům, aby pil a potom ho položila do krásně ustlané postýlky. Dívka se zeptala: „Odkud víš, že jsem královna?“ Vědma odvětila: „Jsem anděl seslaný naším Pánem, aby zaopatřil tebe i tvé dítě.“

a běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

v tom domě mladičká královna bydlila celých sedm let a bylo o ni i o chlapce dobře postaráno a díky Boží Milosti jí opět narostly useknuté ruce. Mezitím se král vrátil z války domů a jeho první bylo, že chtěl vidět ženu a dítě. Tu se jala královna matka hořce plakat a řekla: „Ty jsi věru zlý člověk, co jsi mi to napsal, abych dvě nevinné duše o život připravila?!“ A ukázala mu všechny dopisy, které ďábel zaměnil, a pokračovala: „Já jsem udělala, co jsi poručil.“ Jako důkaz mu ukázala oči a jazyk. Tu se jal král nad svojí ubohou ženou a synáčkem hořekovat a plakat ještě srdceryvněji než kdysi sama královna matka, které se ho nakonec zželelo, a řekla mu: „Uklidni se, snad ještě žijí. Nechala jsem tajně zabít laň a z ní pocházejí ty důkazy. Tvé ženě s dítětem uvázaným na zádech jsem poručila, aby se vydala do šírého světa a už se sem nikdy nevracela, protože by ses rozhněval.“ Král pravil: „Půjdu třeba na samý konec světa, půjdu až tam, kde se modré nebe dotýká země, nebudu jíst a nebudu pít, dokud moji milovanou ženu a dítě nenajdu!“

a běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

c elých těch sedm let král chodil světem a hledal ve všech skulinách, skalních puklinách a jeskyních, ale nenašel nic, a tak si už myslel, že dávno zahynuli. V tom čase opravdu nic nepil, ani nejedl, ale náš Pán ho udržoval při životě. Konečně jednoho dne přišel do černého hlubokého lesa a našel tam chaloupku, na které visel štít se slovy: „Zde je jeden každý svoboden.“ Tu vyšla ven vědma, vzala ho za ruce a řekla mu: „Buď vítán, králi!“ a ptala se ho, proč sem přišel. Král odvětil: „Už skoro sedm let chodím světem a hledám svoji ženu a dítě, ale nalézt je nemohu.“ Anděl mu nabídnul jídlo a pití, ale on si z toho nevzal nic a chtěl si jen chvíli odpočinout. Uložil se ke spánku a přes obličej si položil šátek. Anděl šel zatím do světnice, kde byla královna se synkem, kterého nazývala Sedmibolestný, a řekl jí: „Vyjdi i se svým dítětem ven, přišel tvůj manžel.“ Tak šla k místu, kde ležel král, kterému se šátek svezl z obličeje. Tu pravila: „Sedmibolestný, zvedni šátek svého otce a přikryj mu opět tvář.“ Dítě šátek zvedlo a přikrylo králi obličej. Král její slova uslyšel a nechal šátek z obličeje spadnout ještě jednou. Tu se chlapec roztrpčil a řekl: „Milá matko, jak mohu přikrývat obličej svému otci, já přece na tomto světě žádného otce nemám! Můj otec je na nebesích, sama jsi mne tu modlitbu učila! Můj otec je náš milý Pán, jak mohu znát tohoto pobudu? To není můj otec!“ Když to král slyšel, zvedl se a zeptal se, kdo jsou. Dívka odvětila: „Já jsem tvoje žena a to je tvůj syn Sedmibolestný.“ Král uviděl její živoucí ruce a řekl: „Moje žena měla stříbrné ruce.“ „Z Milosti Boží mi mé ruce opět narostly.“ A anděl šel do světnice a přinesl její stříbrné ruce a ukázal je králi. Tu král konečně věděl najisto, že je to jeho milovaná žena a jeho dítě, celý šťastný je políbil a řekl: „Ze srdce mi spadnul těžký kámen.“ Naposledy se společně nasytili Božím pokrmem a pak se vydali domů ke staré královně matce.

n a zámku zavládla obrovská radost a král s královnou slavili ještě jednou svatbu a od těch dob žili šťastně a spokojeně až do konce svých dní. [pozn1]

Oddělovač

Poznámka 1 - Lidová legenda "Das Mädchen ohne Hände" (KHM 31) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů Kinder-und Hausmärchen (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Martináková.   Zpět


Stáhni eBook    -   Formátuj pro tisk    -   Pošli pohádku na email
Oddělovač

Ostatní pohádky v této kategorii:

Boží pokrm - Bratři Grimmové
Bratr Štístko - Bratři Grimmové
Chudák a boháč - Bratři Grimmové
Chudoba a pokora vedou do nebe - Bratři Grimmové
Cikán a tři ďáblové - Joseph Haltrich
Délka života - Bratři Grimmové
Dílo Boží a dílo Satanovo - Bratři Grimmové
Dítě Mariino - Bratři Grimmové
Dvanáct apoštolů - Bratři Grimmové
Dvě nevěsty - Bratři Grimmové
Džbánek slz - Ludwig Bechstein
Honza a Černá princezna - Ulrich Jahn
Hvezdné tolary - Bratři Grimmové
Hvozdík - Bratři Grimmové
Jak jeden doběhl až do pekla - Joseph Haltrich
Jak jeden ubohý pasáček sešel ze světa - Bratři Grimmové
Jak přišel sedláček do nebe - Bratři Grimmové
Jak se jeden vypínal až do nebes - Ludwig Bechstein
Jak se jedna chtěla vdávat - Bratři Grimmové
Jak věšeli Měsíc - Bratři Grimmové
Kdo jsi bez viny - Ulrich Jahn
Laciné dřevo - Joseph Haltrich
Lískový prut - Bratři Grimmové
Mistr Kopýtko - Bratři Grimmové
Mnich a ptáček - Ludwig Bechstein
Mužík omlazený ohněm - Bratři Grimmové
Nebeská svatba - Bratři Grimmové
O andílkovi v obilí - Otto Sutermeister
O Betelce zlaté a Bětce smolné - Otto Sutermeister
O bílé kůstce - Otto Sutermeister
O Boží milosti - Joseph Haltrich
O Božím upomínání - Joseph Haltrich
O chytrém Filipovi - Franz Georg Brustgi
O černém žabáku a ohnivé kolébce - Ulrich Jahn
O dobru, zlu a spravedlnosti - Otto Sutermeister
O nadání dětí Eviných osudy rozličnými - Bratři Grimmové
O prosťáčkovi - Otto Sutermeister
O říční panně - Otto Sutermeister
O staré matičce - Bratři Grimmové
O třech řečech - Bratři Grimmové
O věčném hladu - Bratři Grimmové
O zbožném vévodovi - Otto Sutermeister
O zmáčené košilce - Bratři Grimmové
O žebrotě žebrácké a pokoře pokorné - Johannes Jegerlehner
Odměna a trest - Joseph Haltrich
Pastýř a Smrt - Bratři Grimmové
Pekelná výpomoc - Joseph Haltrich
Pilný se raduje - Bratři Grimmové
Růže - Bratři Grimmové
Sklenička Matky Boží - Bratři Grimmové
Svatá panna Starosta - Bratři Grimmové
Svatý Josef v lese - Bratři Grimmové
Svéhlavé dítě - Bratři Grimmové
Tři rudovousové - Joseph Haltrich
Tři zelené ratolesti - Bratři Grimmové
Ukradená almužna - Bratři Grimmové
Vrabčák a jeho čtyři synové - Bratři Grimmové
Zasloužená odměna - Joseph Haltrich
Zlatovláska a Zlatovlásek - Joseph Haltrich
Zpívající kosti - Bratři Grimmové
Žitný klas - Bratři Grimmové



Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)      
Kontakt: webmaster@pohadky.org      

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:      
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .      
Licence Creative Commons