Kupecký syn a princezna

Franz Georg Brustgi

yl jednou jeden bohatý kupec, který měl jediného syna a ten už odmalička snil o tom, že jednou vykoná cestu do Indie. Ale otci to bylo ke strachu, hoch byl ještě mladý a nerozumný, určitě se mu při tak daleké cestě něco zlého stane, tak mu to dlouho nedovolil. Hoch se musel učit trpělivosti a odříkání, dokud nedosáhnul věku dvaceti let a nepomohla mu náhoda. V tom čase dorazil ke kupci posel, který mu přinesl zprávu, že se jeho loď, která byla naložená rozličným drahocenným zboží z dalekých zemí, kdesi ztratila. To byla pro kupce věru špatná novina, z tak těžké ztráty se jen tak nevzpamatuje; přešla ho chuť k jídlu i spánku a celé dny chodil po domě jako mátoha. Na to se synek nemohl dívat, a tak jednoho rána řekl: „Milý otče, dlouho jsem nad tou zlou zprávou přemýšlel a nevěřím jí. Kolika kupcům už loď ukradli a pak jim řekli, že vplula do bouře nebo najela na útesy a potopila se. Pusť mne do Indie a já tam budu pátrat po osudu naší lodi a snad i něco objevím. Pak budeme mír jistotu, zda to není jen nějaký podvod či lest.“ Otci ta rada přišla, jako by mu ji seslalo samo nebe, takže neváhal a syna vypravil na cestu.

noho a mnoho dní plul kupecký syn po moři, až jednoho dne dorazil do obrovského cizího přístavu. „To bude určitě hlavní město Indie, ve kterém stojí královský palác, protože vznešenější město jsem ještě neviděl.“ pomyslil si a zeptal se jednoho z námořníků a ukázalo se, že je to opravdu tak. Vydal se do města a pronajal si pokoj v nejkrásnějším hostinci, z jehož oken měl náměstí a čtyři hlavní ulice jako na dlani. Bylo mu k radosti stát u okna a pozorovat to pestrobarevné hemžení tam dole. Jak se tak rozhlížel, k jeho uším dolehl hlasitý lomoz. Otevřel okno a vyhlédl ven. Zástupy mužů, žen a dětí se tlačily po stranách ulice, protože uprostřed kráčelo oslí spřežení, které za sebou vleklo svinutou volskou kůži. „Copak to má znamenat?“ zeptal se kupec hostinského. „To je prosté.“ odvětil tento: „Jeden kupec v našem městě lichvařil a hýřil a nadělal velké dluhy a hanebně obelhal své věřitele. Tak toho ničemu soudili a oběsili, jeho mrtvolu zašili do volské kůže a teď ji vláčejí městem, aby ji nakonec hodili supům. Pokud by se našel někdo, kdo by zaplatil alespoň třetinu jeho dluhů, pak by soudce jeho tělo osvobodil a mohlo by se pohřbít.“ „Dobrá, já se té hříšné duše zastanu.“ pravil kupecký synek, šel k soudci a zaplatil a postaral se o to, aby byl muž podle zdejších obyčejů řádně pohřben.

ak se kupec dostal konečně k tomu, aby pátral po ztracené lodi. Den za dnem cestoval od přístavu k přístavu a vyptával se všech obchodníků a námořníků, které potkal, zda nevědí nic bližšího o osudu jeho lodi. Všechna jeho námaha ale zůstávala marná, a tak se opět nalodil a vyplul na cestu k domovu. Když byl na cestě asi tak sedm dní, připlula loď do jednoho malého přístavu, kde vyhledal hostinec, aby tu před další cestou přenocoval. Když nastala noc, vešli do šenku dva zpustle vyhlížející chlapíci s krásnou dívkou a sedli si k jeho stolu. Brzy se dali do řeči a ptali se jeden druhého na to a zase ono. „Nezahrajeme si kostky, aby nám to lépe utíkalo?“ zeptal se jeden. „Klidně.“ odvětil kupec. Hrál s nimi a měl tak velké štěstí, že za nějakou chvíli měli oba prázdnou kapsu. Tu ho prosili: „Kup si od nás to děvče, abychom měli nějaké peníze na další cestu.“ To kupci svitlo, že tu dívku asi někde uloupili, vysázel jim na stůl padesát dukátů a vzal ji na loď, kde se jí vyptával na její vlast a nabídnul jí, že ji tam rád při své příští plavbě zaveze. Ona mu však odmítla říci nejen svoje jméno, ale i to, odkud pochází, jen ho srdceryvně prosila, aby ji vzal s sebou do své vlasti, ráda by se sice vrátila ke svému otci, ale je tu něco, proč nemůže na návrat do své země ani pomyslet. Jeden starý, ošklivý, avšak velmi mocný šlechtic se s ní chce oženit, a tak ji nechal unést námořními lupiči, aby se jí zmocnil násilím. Ale ona raději umře, než by patřila tomu zlosynovi. „To chápu,“ řekl mladý kupec: „tak pojeď se mnou, já tě ochráním, u mne se budeš mít dobře.“

dyž se vrátil s dívkou domů, jeho otec nebyl vůbec nadšený. Nejraději by se dívky zbavil, a když zjistil, že to nebude tak jednoduché, poručil synovi, ať jde z domu i on. A tak mladý kupec opustil otcovský dům, koupil si v jedné zastrčené uličce malý krámek a zařídil si v něm obchod s látkami. Dívka mu vedla domácnost a pilně mu pomáhala v obchodě, byla tak spořivá a starostlivá a myslila jen na dobro svého pána, že mladý kupec mohl po krátkém čase splatit všechny dluhy. Když se to otec dozvěděl a ze všech stran slyšel na to děvče jen samou chválu, rozhodl se, že se o tom sám přesvědčí. Aby ho nikdo nepoznal, přestrojil se a v době, kdy jeho syn byl zrovna za nějakými záležitostmi, šel do jeho obchůdku, aby si tam koupil kus nějaké látky. Krásná prodavačka mu rozkládala rozličné vzory látek. „Nu líbí se mi, ale jsou příliš drahé.“ řekl kupec a pokoušel se smlouvat. Ale dívka neslevila ani groš a řekla, že bez svolení svého pána nemůže látku prodat levněji. Tak otec odešel s nepořízenou, ale u srdce ho hřála myšlenka: „Přece jen je to pořádné děvče, přátelské a uctivé a k tomu všemu myslí na prospěch mého syna.“ Proto se zase se synem usmířil a dokonce souhlasil s tím, že si tu cizí dívku vezme za ženu.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

yli to už dva roky, co spolu žili jako muž a žena ve štěstí a lásce, když připlula z dalekých krajů loď, která přivezla zprávu, že indický král hledá svoji dceru. Dívku prý uloupili piráti, kdo ji králi přivede zpět, dostane ji za ženu a stane se indickým králem. Když to mladá kupcová slyšela, pomyslila si: „Přeci jen by bylo lepší stát se indickou královnou než zůstat ženou prostého kupce.“ Když se mladý kupec vrátil domů, vyprávěla mu, kdo opravdu je a prosila ho, aby prodal majetek a jel s ní zpět k jejímu otci a tam se stal králem. „Tohle přání ti splním ze srdce rád!“ řekl muž, prodal dům, rozloučil se s otcem a vypluli přes šíré moře do Indie.

o mnoha dnech plavby uviděli konečně břeh, který jim připadl známý, a když se ocitli v přístavu, byl to ten, kde kupec princeznu koupil od pirátů. Zakotvili vedle nějaké velké plachetnice, která také právě připlula, což jim bylo k velké smůle. Pánem té lodi nebyl totiž nikdo jiný než onen šlechtic, který chtěl princeznu za ženu. Na jeho rozkaz jeho muži kupeckou loď napadli, kupce přivázali k trámu a hodili do moře, kde si s ním vlny pohazovaly do výše. Pak nechal šlechtic přivést na svoji loď princeznu, vešel do její kajuty, kterou za sebou pečlivě zavřel, a řekl: „Jestli je vám život milý, tak přísahejte, že svému otci řeknete, že jsem to byl já, kdo vás vyrval z rukou pirátů. Pokud ale někomu prozradíte jedno jediné slůvko o tom člověku, co je vaším manželem, bude s vámi veta!“ Co mohla ubohá bezbranná princezna dělat jiného, než říci ano a poručit se do rukou osudu? Loď vyplula na otevřené moře a po sedmi dnech doplula do královského města. Když král opět uviděl ztracenou dceru, nemohl se samou radostí a štěstím udržet a ihned nechal zahájit svatební přípravy. A bylo to!

jak se to zatím mělo s mladým kupcem? Inu, tři dny a tři noci si s ním mořské vlny pohrávaly a hnaly ho nemilosrdně do náruče smrti. Čtvrtého dne se na nebi objevil obrovský pták, který se snesl dolů a mácháním svých mohutných křídel hnal trám s kupcem směrem k břehům, kde ho nakonec moře vyvrhlo do písku. Tu pták přeseknul zobákem provazy, kterými byl kupec připoután, a řekl: „Já jsem duše toho kupce, kterého si nechal kdysi pohřbít a splácím ti svůj dluh. Jdi do města a ohlas se na zámku, neboť král hledá malíře, který mu v průběhu tří dnů vyzdobí velký královský sál, kdo tento úkol splní, tomu vyplatí sto tisíc zlatých a udělá z něj dvorní malíře. Tu práci vezmi, neboť ty ji vykonáš. Jen se musíš postarat o to, aby nikdo nesměl dovnitř, zamkni dveře a nechej otevřené okno. O to ostatní se postarám.“ Když pták domluvil, vznesl se a zmizel v oblacích.

dyž vstoupil kupec do královského města, panoval tam všeobecný jásot a velké veselí a všechny ulice byly svátečně vyzdobeny, neboť za tři dny měla být princeznina svatba. Král ho pak zavedl do sálu, kde se ho ptal, zda je opravdový malíř a dokáže vyzdobit stěny i strop za tři dny. Potom mu slíbil, že ho po ty tři dny nebude v práci nikdo rušit. Kupec pak zavřel dveře na závoru a otevřel okno, kterým za chvíli přiletěl onen pták s mečem v zobáku. „Vezmi ten meč a setni mi hlavu!“ „Ne, to neudělám,“ vykřikl mladík zděšeně: „vždyť jsi mi zachránil život!“ „Jestli to neuděláš, nebudu ti moci pomoci.“ řekl pták. Tak vzal kupec meč, máchnul s ním a pak v mdlobách padnul k zemi. Třetího rána se probudil, a když se rozhlédnul, byl celý sál vymalován. Na stropě zářilo nebe se sluncem, měsícem a hvězdami, na stěnách byly k jeho velkému překvapení vymalovány výjevy z jeho vlastního života, od jeho první cesty do Indie až dnešního dne. Zatímco si prohlížel malby, vešel do sálu netrpělivý král s dcerou. Princezna kupce při prvním pohledu poznala, padla mu do náruče a pak společně králi vyprávěli vše, co se událo. Ten se rozhodl, že toho falešného zrádce vystaví zkoušce.

dyž byli shromážděni všichni hosté, zavedl je král i s ženichem do toho sálu s vymalovanými výjevy a řekl: „Kdo mi vypoví, co ty obrazy znamenají, ten dostane moji dceru a stane se králem Indie.“ Tu nastalo velké pozdvižení, neboť nejeden z hostů by si rád takto princeznu zasloužil. Také onen šlechtic nechtěl o princeznu jen tak lehce přijít a snažil se, seč mohl, ale jeho vyprávění nemělo ani hlavy ani paty. Nakonec dal král slovo mladému kupci a ten se dal do vyprávění. Každý ten obraz popsal jako jeden okamžik ze svého života, nezapomněl ani na to, jak zlovolně šlechtic oklamal krále, aby se stal princezniným mužem.

u a co bylo dál? Toho proradného šlechtice odvedli k soudu a soudcové se dlouho nerozmýšleli, rozhodli, že umře potupnou smrtí na šibenici. Kupec pak slavil s princeznou druhou svatbu, a když přišel jeho čas, stal se indickým králem. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka Zpět

Stáhni eBook - Poslechni v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .